Alchymisté

V pěkné zahradě pěkný kuželník, teplý letní večer, studené dobré pivo a k tomu veselá společnost – inu, to je nějaké vyraženíčko, lepší než vejražek.

A to všechno bylo pohromadě v sázavkém mlýně u Čermáků na svatého Petra a Pavla roku -eh, na tom vlastně nezáleží. Můžete si tedy pomyslit, jak se to koulelo! Řeknu jen tolik, že starý doktor Trnka z Prahy, vlastní strýc páně otcův, který nikdy nehrál kuželky o peníze, nýbrž vždycky „jen o čest“, dnes udělal výjimku a šťastně už prohrál za odpůldne „celý maljant“, totiž 58 krejcarů, což jej tak dohřálo, že nechtěl a nechtěl přestat, dokud zase všechno nedostane zpátky i kdyby měl hrát do půlnoci. Díky tomu zmeškal k všeobecné veselosti vlak, svlékl si kabát a odepjal kravatu. Škoda jen, že nemohl také to pěkné bříško odepnout, které mu mrška kazilo každý pěkný bod, takže se obyčejně místo na roh dostal na pudla, nebo jen s bídou na „faninku“.

Ale tu máš: zrovna když byli v nejlepším, zafičí vítr, v horách to zaduní a sv. Petr a Pavel začnou „hrát kuželky“ tam nahoře.

V pěti minutách byla bouřka i s lijákem a po kuželníku mohly plavat mlynářovy kachny.

„Mám to smůlu!“ zlobí se doktor z Prahy, už se mi tak pěkně rovnal hod, už bych to byl řezal – tu máš! Přijde do toho ta hloupá bouřka ...“

„Nic si z toho nedělejte, pane strýčku, však nám tu v besídce také nic neschází,“ těšil ho pan otec. „Piva je dost, tabáku taky, budeme pěkně vzpomínat v chládku na ta krásná mladá léta.“

„Jak jsme spolu provozovali tu alchymii, ne?“ rozesmál se doktor Trnka, až mu vesta skákala na žaludku.

„Cože? Vy jste provozovali také alchymii?“ diví se pan farář s ním celá veselá společnost.
„A jakpak!“ přísvědčoval pan otec odfukuje obláčky dýmu v blahé vzpomínce.“Ale já to odnes´!“
„Inu, to nám musíte dát k lepšímu, to vám nepomůže ani svatý Petr,“pobízel kdekdo.
„Nemá-li pan strýček nic proti tomu.“
Ale doktor se jen kuckal smíchy a neměl proti tomu nic.

„Škoda jen, že už není nebožka paňímáma živa,“ začal pan otec, „do smrti nemohla panu strýčkovi ty čáry zpomenout, ke kterým mne sved´ jako Kašpar Liborina v té pimprlové komedii o střelci kouzelníkovi. Jenže my nelili černé koule, nýbrž zlato.“

„Zlato, ryzí zlato,“ zamručel do vousů doktor Trnka.

„Já byl tehdy ještě mladý klancát, mnoho-li pak mi mohlo být? Nějakých šestnáct, sedmnáct let, začal jsem tenkrát právě mládkovat. Tuhle strýček byl asi dvacetiletý, studoval na doktora a přicházel k nám vagace co vagace na letní byt. Já koukal na jeho učenost s otevřenou hubou a byl bych na každé jeho slovo hory stavěl. Můžete si tedy domyslet, jak mi bylo, když přijede jednou zase na prázdniny, zatáhne si mne tuhle k vrbám na ostrov, vyndá nějakou starou umouněnou knížku z kapsy a začne náramně vážně a tajemně: ,Ferdo, teď tě zasvětím do toho nejhlubšího frajkumštu, jaký kdy viděl svět. Víš, kdo byli alchymisté?´ Já, že ne. I počal mi vám vypravovat o starých dávných časech a kouzlech, až mi šla hlava kolem. Jak prý ti nejučenější mužové a nejbystřejší hlavy ze starodávných časů ničím se raději nezabývali, než vynalezením toho, jak by z laciných hrud a kovů a všelijakých vodiček vyráběli ryzí zlato. Jakživ jsem ho tak neslyšel mluvit. A kdž mi kotrbu hodně pomotal, takže jsem praničemu už nerozuměl, ani tomu, čí jsem, zajiskřil očima, uhodil na tu starou umouněnou knihu a zvolal, až jsem se ho lek´: ,A vidíš, Ferdo, nebyl to sen, nebyla to bláhovost, ti lidé byli na pravé stopě, já na ni pomocí této staré knihy přišel. Je přes dvě stě let stará a pochází z Amsterodamu. Zítra, až všichni usnou, děláme, Ferdo, zlato!“

,A z čeho?´ ptám se.

Z mosazi prý. ,Musíš někde stůj co stůj opatřit dobrou starou mosaz, čím víc, típ líp,potom si vypůjčíme ze sklepa krajáč nasbíraného mléka, vkrademe se do kuchyně, zatopíme si a víc nepotřebujem´; slévačskou lžíci přivezl jsem si už s sebou.´

Farář se chytal za hlavu i za břicho. „Z mléka a mosazi zlato! To svět neviděl!“
„Právě proto!“ chechtal se doktor.
„A jak jste to, u všech povřisel, chtěli spojit?“

„No, jen mne nechte vypravovat!“ pan otec nato. „Celý den jsme tedy přemýšleli, kde vzít nějakou pěknou mosaz. Maminka měla starý památný svícen po dědečkovi a na ten jsme připadli arci nejdřív. Ale co tomu řekne, až ho bude pohřešovat? Váhal jsem. Tuhle však můj svůdce nepopustil. Až prý před sebou uvidí kus ryzího zlata, ráda prý ten svícen oželí. A já bych byl na to už jen přísahal, že maminka nazítří bude mít opravdu místo vzácného svícnu k snídani kus ryzího zlata. Vyfoukl jsem tedy svícen, vyfouklo se mléko, a teď jsme jen čekali, až přijde noc a všechno ulehne.

Dlouho nešla, ale konečně jsme se jí přece dočkali.

Třísek jsme už naštípali za dne na pile, tak mohla k půlnoci operace v naší čarodějné kuchyni začít. Za chvíli byla pec vytopena, na plotnu se přistavil hrnec s mlékem, který já hlídal, zatím co tuhle doktor jako mistr černého frajkumštu dal do kadlubu svícen a strčil do pece. Až se roztaví, měl se vlít do vařícího mléka a to zrovna, když bylo v největším varu – k tomu měl doktor odříkat nějakou latinskou formuli a co by ji odříkal, mělo být z mosazi za ryzí zlato. Ale trvalo to náramně dlouho, než se svícen roztavil. A když byl konečně roztaven, byla toho taková troška na lžíci, že to ani nestálo za práci.

,Hrome,´ šeptám, ,to bude málo zlata!´

,Ba málo, zpropadeně málo,´ přisvědčoval strýček, ,cožpak tu není už nikde ani kousek mosazi?´ Rozhlídneme se oba zoufale po kuchyni, a hle: tam na polici se na nás směje mosazný moždíř. Skokem byl doktor něho, a než jsem se nadál, byla mosazná palička z moždíře v kadlubu a v peci!

Trnul jsem sice, jaké bude maminka zítra dělat dílo, ale vzpomínka na ryzí zlato mne zase uspokojila. Vaříme tedy dál, já smetanu na plotně, tuhle strýček mosaz pod plotnou.

Konečně, když jsem musel hrnec s mlékem asi třikrát odstavit, zavolal na mne. ,Ferdo, teď pozor, už je to!´ Přistal jsem hrnec honem doprostřed plotny, kde byla nejvíce rozpálena, za pět minut začalo mléko klokotat a zvedat se, tu on vytáhl zvolna roztavenou mosaz a říkaje slavně nějaký ten čarodějnický hokus pokus, vlil mosaz do mléka.

Chrst! A soudy boží, to byl oučinek! Jen to zasyčelo a - už bylo všechno mléko po plotně a hned bylo v kuchyni šedo a smradu, že ho moh´ pilou řezat!

Oba jsme zůstali jako opařeni.

,Hadr, hadr!´ volal strýček doktor, zatím co já honem hleděl rozbednit okno, aby to trochu vytáhlo. Ale kdepak bylo po hadru památky. Strh´ tam nějakou sukni na hřebíku, tou začal otírat plotnu a náš hrnec se zlatem.

Ale vtom se otevřely dveře od čeledníku a maminka na nás padla: ,Pro umučenou hodinu, co to tady tropíte? Takový zápach!´ Myslila chudák, že jsme si chtěli vařit potají kávu.

,Matinko!´ ,Tetinko!´ koktáme oba o překot. Konečně ze sebe vypravím, že děláme zlato. A strýček Trnka, aby to dotvrdil, sáhl do hrnce, vylovil všelijaké zpitvořené škvarky mosazi a začne na ně svítit. Ještě dnes vidím ty oči maminčiny? ,A tohle, že má být zlato? Blázni, blázniví, vždyť je to mosaz!´ Svým bystrým ženským okem se rozhlédla po kuchyni a vykřikla: ,Snad jste mi neroztavili paličku od moždíře!´ My nic. Tuhle doktor jen brejlil na ty mosazné škvarky, já však už viděl, že je zle, a proto jsem si pomyslel: Eh, ať je to už odbyto všechno jednou ranou! ,Nejen paličku, ale i ten váš starý svícen!´ vyhrkl jsem ze sebe a už jsem hledal, kde tesař nechal díru.

Za chvíli za mnou vylít strýček doktor, a štěstí, že byla tak teplá noc, jako dneska. Strávili jsme ji spolu na ostrově pod vrbou, ani k snídani jsme si netroufali, a teprv když nás hlad silně trápil, obrátili jsme se na stárka, aby panímámu za nás uprosil. Dobrotisko poslala nám na to sice hlavní věc, totiž snídani do šalandy, ale na oči jsme jí nesměli ještě po kolik dní. Odpustila nám teprv trochu, když jsem ji svatosvatě ujistil, že jsme neprovozovali žádné čáry a že jsem si nikterak nepřiškvařil duši. Ale strýček to měl u ní zbryndáno ještě i potom, když jí poslal z Prahy nový svícen a novou paličku se šprýmovným psaníčkem, kde se zaříkával, že už té alchymie zanechal nadobro, a do smrti nikdy nebude z mléka vařit nic jiného, než kávu pro velké a kaši pro malé děti.“