Jen s mlynáři si něco začít!

„Jsme sice už tou civilizací šeredne omletí, jako starý běhoun, ale jádro s peckou pořád drží!“ říkával spokojeně pan otec Kožíšek z Javorného na Pardubsku, kdykoliv nadešlo to veselé boží posvícení a lidé po prastarém obyčeji ze zvyku pouštěli ty svá hovádka volně bez pasáků na pastvu, aby měla i ta němá tvář jednou do roka svou vůli a svou radost, když si my rozumní tvorové tak nezávazně vyhazujeme z kopejtka, jako bychom za ty tři posvícenecké dny chtěli produpat svět i podešvě až do holínek a propít rozum i s chalupou až po došky. Ano, pěkný to národní mrav a obyčej, vyhnat o posvícení na celé tři dny ten milý dobytek a dobyteček ze stájí, chlévů a kurníků, i nechat ho, ať se roztoulá, kam se mu líbí a popase, jak chce. Co svět světem, není pamětníka, aby byl kdo na ty dny svůj palouk zahradil před cizí kravkou nebo ji odehnal, když si tam pochutnávala. Svoboda dobytčat je ouplná.

„Pustíte-li, pak taky vy, Vejtrubo, toho svého Kubu o posvícení na pastvu?“ napadlo stárka.

Soused Vejtruba se jen tak napolo ohlíd´, ale ani dýmku do koutku nepošinul. „To tak,“ zamumlal, „pro vás.“

„A co s ním budete dělat?“
„No co, zabiju ho a stáhnu ho na posvícení z kalhot.“

„Ale, Vejtrubo, jaké to máte turecké osrdí,“ durdil se pan otec, „jak bych moh´ubohé zvíře, které jsem si vyhlídal a vychoval, nakonec zabít a sníst!“

„A co s ním? Budu ho věčně krmit? Už mi toho ta ostuda sežrala, chvála Bohu, za hezkých pár zlatých.“

„To jste moh´ vědět, sousede, hned tenkrát loni, když jste chuděrku chytil v loži, že má zajíc dobrý apetit. A moh´ jste ho nechat běžet. Ale zavřít zajíce do klece a krmit ho celý boží rok jako husu na pekáč, ne, to bych nedoved´! Každé sousto by se mi zpříčilo v krku.“

„Mně také, mně také!“ přisvědčoval kdekdo v šalandě krom Vejtruby.

„Tak to ho tedy mám světit, ne? Nebo pustit, aby ho bouch´ někdo jiný a ještě se mi vysmál, jak jsem mu ho vykrmil? To bych byl blázen! Zejtra ho zabiju, a to bude, pane, ňáká pečínka na posvícení.“

„A jak ho chcet zabít? Vždyť se bojíte flinty hůř než žid!“ dobíral si ho náš pan otec dále.
„I však už ho nějak zalousknu. Dám mu sekyrkou jednu za ucho, aby nekulhal, a hned bude tuhý.“

Mlynář, starý myslivec, se ošil ošklivostí. Zabít zajíce sekyrkou! „Vejtrubo!“ vykřikl. „Jestliže mu tohle uděláte, na mou duši, budu se na vás hněvat. To jsme pecka, to jsme jádro? To jsme rasové!“

Vejtruba se zarazil jako holandr na Boží hod. „A jak mám tedy, toho zajíce, sprovodit ze světa?“ koktal.

„Přece po myslivecku, dobrou ranou.“
„Ale když neumím střílet.“
„Chcete-li, tak vám ho zastřelím. Pusťte mi ho za humna z klece.“
„A vy mi ho chybíte a zajíc bude v pekle! To tak!“

Celá šalanda se roztřásla smíchy, ale pan otec se tvářil uraženě, a to právem. Říci mu, že mine zajíce puštěného z klece. On, který nechybil holuba a vlaštovky v letu, který střílíval kulkami zajíce a koroptve!

„Mrťafo!“ zvolal rozhorlen, vstal a sundal s poličky celé klubko silného špagátu. „Tak ho tedy přivažte za zadní běhák na tenhle špagát, ale na celý, a já vám ukážu, že ho trefím kulkou na sto padesát kroků!“

To by se bylo konečně líbilo Vejtrubovi ze všeho nejvíc.
„Ale...“
„No, jaké ještě máte ale?“

Když on prý žádné flintě nevěří, a kulka že nemá rozum. Už prý se stalo mnoho nešťastných případů.

Pan otec div se nazakuckal smíchy. „Inu, vy jste mi jeden hrdina. Tak tedy, víte co: zůstaňte ve své zahradě, skryjte se pěkně za plot a pusťte mi zajíce na špagátě přes plot na pole. Tak se vám přece nemůže dočista nic stát!“

„To je jiná. To ano!“ rozhodl se Vejtruba. „A kdy?“
„Třeba hned!“
„Dobrá, ať je s Kubou po starosti!“ radoval se Vejtruba a už se zvedal i s klubkem. Neměl to daleko.

Statek Vejtrubovic nebyl od mlýna snad ani padesát kroků. Proto se také pan otec hnedle zvedl a šrouboval práška do vsi pro nějaké honce. „Čím víc, tím líp!“ smál se. „Kluci půjdou za chvilku ze školy, řekni jim, ať se jdou podívat na hon.“

Pět minut nato bylo strniště za Vejtrubovic zahradou plno dětí. Vejtruba už byl v zahradě za plotem s klecí a přivazoval zajíci špagát na zadní běhák. Nadzvedl hlavu a spatřil plný plot kluků.

„Jděte dolů, holoto! Co tady máte co dělat?“ - Ale kluci věděli, co mají dělat.ne a ne je odehnat.

„Však já je spořádám!“ sliboval prášek, zatím co Vejtruba přendával stárkovi uvázaného ušáka přes plot.

„Stárku!“ komandoval pan otec s flintou, „neste zajíce pořád pryč, až tamhle k mezi. Já si odměřím od něho sto padesát kroků.“

Stárek šel se zajícem, a Vejtruba odmotával i popouštěl špagát, jako kdyby měli pouštět draka. Konečně volá pan otec:

„Stát!“

Vejtruba se otočil konec špagátu sedmkrát okolo zápěstí, stárek posadil zajíce na mez, a pan otec přiložil pušku k líci... vtom spustili ti prachmilionští kluci pekelný rámus:

„Abú, halóheho, abú!“ a pobíhali po strnisku, jako když nadhánějí v lese. Zajíc se splašil, trhal sebou, div Vejtrubu neporazil.

„Set sakra, kluci!“ klel Vejtruba, plný strachu, aby se špagát nakonec nepřetrhl. „Budete zticha!“ a držel a opíral se ze všech sil.

Vtom pan otec z lankasterky „bác!“ - kluci „Sláva!“ a Vejtruba – nohama vzhůru na zemi.
„Pro pána krále, snad není...tento?“

Alde kde; hleďme, už je zase na nohou a na plotě, kus špagátu v ruce. Avšak div na něm nezdřevění, neboť nestojte :jeho zajíc, vykrmený Kubík netrefen uháněl přes strniska jako vítr, čemuž se nikdo nemůže divit, vždyť byl odpočatý.

„Střelte ho! Chyťte ho!“ volal zoufale Vejtruba z plotu, ale v rámusu, jaký tito prožluklí kluci tropili, zaléhal jeho hlas jako volajícího na poušti. A zajíc pořád dál a dál, jen se za ním prášilo, už byl jako kolčava, už jako myška, už sklouzl za obzor a ten tam!

„Copak jste ho tolik držel. Až prask´ špagát!“ ozval se vyčítavě stárek. „Pan otec mířil výborně na místo, kde zajíc seděl, toť víte, jaký je střelec, ale kdopak to moh´ vědět, že vy zajíce pustíte? Než stisk´, zajíc už byl pryč!“

„Proč jste mi dali, kujóni, tak mizerný špagát!“

Stárek ovšem namítal, že mlynářští nejsou žádní provazníci, ale Vejtruba byl dopálený do krve a měl pifku jako trám. Dovolte, to není žádná maličkost: krmit si celý rok zajíce na posvícení a teď je to celé vsi pro smích! A kdo ví, jestli z těch plavajzníků někdo špagát nepřistřihl? Vypadá tak jako přešmiknutý, a oni také vypadalí podle toho.

Nadešlo posvícení. Mlynářka, chudák, pekla přes půlnoc a už zase byla první na nohou. Jak se česala, vykoukla z okna, které vedlo na jejich rozkošný palouček za mlýnem, a zkoprněla úžasem, jako předevčírem Vejtruba na plotě. Na pěkném paloučku, v té vysoké trávě se pásl všechen Vejtrubovic dobytek - od kozy až po tu rezavou klisnu! Celá vyjevená zavolala na starého.

„Aha, to je Vejtrubova pomsta za Kubu!“ drbal se pak otec za levým uchem.
„A tohle máme trpět po celé tři dny!“ naříkala paňmáma. „Chudák louka, ta bude vypadat!“
„Co se dá dělat!“ krčil rameny pan otec, „starý zvyk, staré právo!“

Rozumí se samo sebou, že dostal nato od paňmámy na lačný žaludek trochu houbové polévky, „to že má ze svých hloupostí, po druhé aby nechal lidi na pokoji a nestřílel jim zajíce nůžkami – bez broků,“ atd., atd., atd..

Pan otec poslouchal jako kajícný hříšník a jen koukal oknem na tu Vejtrubovu kobylu. Hodila by se výborně figurou k jeho valachu, bude s ním na pěst a chlup stejně vysoká. Ale arci valach je strakatý, klisna zrzavá, to by zase nešlo dohromady.

Nechal tedy všech koňských spekulací a šel po svém.

Přes noc roztoulal se Vejtrubovic dobytek šťastně z paloučku, ale klisna si na něm hověla v nejbujnější trávě jako kvočna.

Panímáma měla sto chutí přes den poslat na ni práška s bičem, avšak pan otec to rozhodně zakázal. Vejtrubova kobyla směla mít svou vůli na paloučku po celé tři posvícenecké dny a noci. Ano, měla, kdyby byla chtěla. Ale třetího dne byla klisna pryč a na paloučku byl mlynářův strakatý valach. Nikdo z toho neměl větší radost než paňmáma. Dnes jí teprve chutnaly koláče i rosolička.

Jinak bylo u Vejtrubů. Tam zase od božího rána stará Vejtrubová pořád: „Kdepak jen ta naše ryzka může být? Měli byste se přece po ní jít přece jen podívat!“
„Ale jaképak strachy!“ konejšil ji starý Vejtruba, „však ona trefí domů.“

Poledne tu, ale o ryzce pořád se ještě neví. Vejtrubka poslala děvečku, aby se po ní šla poohlédnout. Děvečka byla dobré dvě hodiny pryč, sběhala celá humna, koukala a ptala se všude, nikdo o jejich kobylce nevěděl. Teď to hrlo i v starém. Popadl vydrovici a zavolal na pacholka:

„Já se podívám na téhle straně, ty se dej tamhle tou. U rybníka se sejdeme.“
Ale po po ryzce nenašli ani žíni.
„Nic naplat,“mudroval Vejtruba, „to už zalezla někomu do stáje. Musíme po statcích.“

A tak chodili od statku ke statku, jako dva vandráci. Vejtruba byl pořád rozčilenější: někdy se už ani neptal „po naší ryzce“, ale šel rovnou lidem do stáje a hned jako splašený ze stále ven a kvílel: „Moje kobylka!“

Splašil představeného i ponocného, staré baby i ty prachmilionské kluky – vrátil se opět k mlynářovu palouku- všechno bylo marné: Pásl se tam strakatý mlynářův valach, ale žádný Vejtrubovic kobyla! Celá ves byla vzhůru.

Co svět světem stojí, tohle se ještě v Javorném nestalo, aby se někomu o posvícení ztratila kobyla. Jedna stará bába viděla cestou dva cikány.

„Žádný jiný nežli ti!“ vykřikl Vejtruba a páčil z baby, aby mu pověděla, jak vypadali, kam šli a zkrátka všechno. Ale ta nešťastná bába jako by jí hubu zašil. Jak prý vypadali? Cikán jako cikán. Černí, kudrnatí, bosí a rozedraní. A kam šli? Lidé zlatí, to je teprve těžkost, když seděli v příkope u silnice, a ona se jich bála.

„Co teď? Musíme se za nimi rozběhnout na všechny strany, a to hned!“ bědoval Vejtruba a běhal zase od statku ke statku jako s keserem. „Lidičky zlatí, pojďte honit cikány, ukradli mi ryzku!“ Však to se tak řekne: „Pojďte honit cikány,“ když jsou lidé i sousedé ještě plní posvíceneckých koláčů, nohy roztancované a hlavy jako věrtele. Jeden nemá pokdy, druhý má nějaké ujímání v těle, třetí cvoček v botě, čtvrtý by rád, ale žena ho nechce pustit, pátý by se honil za každým jiným, jenom ne za cikány, neboť ti ze msty pak učarují kravám; ponocný se musí vyspat za noc, představený krčí rameny... inu, „Hrom do takové obce!“ zlořečí nešťastný Vejtruba, ať už z toho pojde co pojde.

Domů se vrátil zdrcen, aby se poradil se ženou. „Nic naplat, stará,“ spustil, musíš do mlejna. Já tam nemohu, to víš. Ale ty dovedeš Kožíška obměkčit, aby vzal flintu a pomoh mi s chasou ty zloděje cikány chytit. Řekni mu, že když nám pustil zajíce, ať nám chytí ryzku!“

„Řekni si mu to sám!“odsekla Vejtrubová a nechtěla jít, lomila rukama a hubovala starého Vejtrubu, proč dělá takové hlouposti, proč vyhnal dobytek na mlynářův palouk, ať jde sám do mlýna s prosíkem … když tu najednou příběhly děti s radostným výskotem:

„To není mlynářovic, to je naše kobyla!“ a ukazují na vracejícího se strakouše. Vejtruba kouknul a polo radostně, polo dopáleně zvolal:

„Na mou duši, ženo: to je naše kobyla; ti plavejzníci nám ji přemalovali na strakato!“
A skutečně, namalovali ji tak, že z dálky vypadala jako mlynářovic valach!

„Jsou to ale kujóni!“ durdil se blažený Vejtruba, „zatím co ji pacholek drhl věchtem, „říkám vždycky, jen s mlynáři si něco začít!“