Šalanda na na votroubském, sice odjakživa vyhlášená pro svůj veselý „temperament“ -pan učitel jí ani jinak neříká než „naše Sodoma“ - neviděla nicméně přece už dlouho tak vydařené chvilky, jako dnes o božíhodové odpůldne. Sešlať se tu, kromě veškeré vykutálené chasy, náramně povedená společnost: věčně žíznivý revírník Veverka s věčně hladovým „hadjunktem“ Čápem, zdárný páně otcův synátor Ferda, „drahý“ to pan student z Prahy, který vždycky přivede plné kapsy nejnovějších pražských kudrlinek a vršovických písniček na vagace s sebou a kromě toho obyčejně ještě taky nějakého veselého kamaráda, aby pomáhal broukavému pantatínkovi dokazovat, co se „nadřou“ a jak je teď v Praze živobytí hanebně drahé... Dále tu bafčil o sto šest holohlavý architekt „Pecmuspadla“, jak přezdívají chudáku starému, „melouchovému“ polírovi Žaludovi, až ho jednou dopálí, a on jim ty nezvedené huby „zaplácne na cement“, že to budou mít; k němu si přisedl „kanonýr Jabůrek“, totiž šedivý trafikant Kocourek, který, poněvadž za svých let taky tu „vojnu ožíral“ (sloužil u pekařských), má v obci odtud slavný úřad: střílet totiž na Boží tělo a o vzkříšení na kopci za vsí ze všelikých moždířů pánu Bohu do oken, až se mohou páni kluci z té bouchanice radostí zfantit. Ale kos všech kosů a vejražek všech vejražků přece jen tamhle na lavici vedle mládka náš „znamenitý“, všemi mastmi mazaný a věčný neposeda, „doktor Pleticha“.
Neznáte ho? To je vidět, že nejste od nás. A zač byste ho tak naschvál měli za žert. Oholený a učesaný jako holič, vystrojený skoro švihácky – boty se špičkami, v ústech meršánku-v ruce deštník, ale přece zase zmerčíte, jak je mu ta vesta tatíkovsky velká, a ten kabát že říkával původně také někomu zcela jinému „jemnostpane“; k tomu pomerančový šátek s dlouhými cípy kolem krku, tlustý „postříbřený“ řetízek u hodinek, z kapsy, vykukující cíp tak červeného „utřinosu“, že by rozčertil i nebožtíka krocana, - jářku, kam jen u všech všudy toho kulicha s tím cinkem na levém oku vřadit? Není to ani Kuba ze vsi, ani Rudolf z města; na muzikanta trochu prorostlý, na řezníka trochu trhlý; moh´ by se vydávat za felčara, kdyby uměl psát recepty a nemluvil, a mohli byste ho mít za „pantafýra“, kdyby se tudy stavěla někde nějaká ta „viřtlářka“, jak naši bodří venkované těm silničním kolomotivám říkají.. Avšak nelamte si hlavy, náš „doktor Pleticha“, jakkoli neviděl nikdy univerzity, ani noty -přece by strčil tak leckterého promovaného doktůrka i diplomata do kapsy; náš „doktor Pleticha“ je totiž široko daleko vyhlášeným dohazovačem fortelných ženichů a nevěst, statků a hospod na prodej i na pacht, přitom ví také obyčejně „o dobrých koních“ a „o nejlepších lososech“, a umí vám o veselkách při víně tak znamenitě připíjet na zdraví šťastných novomanželů i celého jejich příbuzenstva a potomstva po meči i po přeslici, že se kmotři šťouchají pod stolem a žasnou: „Je to huba, co?“
Než v tu chvíli božíhodovou huba Pletichova sice je pootevřena, v koutcích jí pohrává šotek, ale ani nedutá: neboť mlynářům Ferda předčítá šalandě Havlíčkův povedený „Křest sv. Vladimíra“. Pane, tohle je nějaký semenec na zob! Šalanda by poslouchala dva dny a dvě noci. Božský Havlíček! Ten měl nápady, ten to znal nabírat a sobě podávat. A každý vtip tak řízný a zdravý, každé slovo tak našpicované jako nejnabroušenější oškrt; jen jiskry z toho srší. Věčná škoda, že každá písnička má svůj konec a tahle Havlíčkova o caru Vladimíru, že ho má zrovna ukrácený.
Právě k němu čtoucí Ferda dospěl:„Švindy takto jako vody,
pekly se koláče,
to vám byly ňáké časy
pro dohazovače!“
skončil a pohlédl tak šikovně po našem doktoru Pletichovi, až tento uleknut vyskočil a celá šalanda propukla ve veslý potlesk.
„To tam není, to jste tam přidal, čtveráku!“ křičel náš polechtaný dohazovač, ale jak ho Ferda přesvěčil, mžikem obrátil a s vítězoslavnou tváří řekl: „Z toho vidíte, jak vysoko si nás dohazovače Havlíček cenil, když jsme měli Rusům i nového pambíčka sehnat. To my všechno známe, všechno dovedeme.“
„A cožpak teprv, kdyby byl Havlíček poznal takhle vás, viďte doktore Pleticho,“ nabíral si ho mládek.
„Pleticha šleh´ tím svým jedním necinkovaným pro prostořeké vyřídilce mládkově, „odbaf si sebevědomě z meršánky a odtrumfl: „Hm, provedli jsme už také ledacos, nač se ještě žádný mlynářský nezmoh´! Ať mi příkladně tohle někdo dokáže, co jsem proved´ nedávno: Ať se někdo z vás stane vlastním dědečkem!“
„Svým...vlastním dědečkem?“ opakovala náhle celá šalanda i s mládkem, a sami pražští studenti zůstali na pohled paf. „Otvíráte oči, co? A přece je to čistá pravda a skutek mého kumštu,“ naparoval se náš doktor Pleticha, sahaje pyšně po korbílku, jejž mu však žíznivý revirník před hubou utrh´, Je to ráce, tihle myslivci!
„Ale Veverko!“ zlobil se stárek, „cožpak mu nedáte napít? Na sucho těžko mlít, to se mu bude teprv od huby prášit.“
„Hádáte podle sebe? Nebojte se, nejsem z cechu,“ bránil se doktor Pleticha, uchvátiv zatím už šťastně korbílek. „Znáte přece snad taky pana otce Brumlíka?!
„Hergot, Brumlíka na bělčském? U toho jsem předloni mládkoval,“ hlásil se mládek.„Nu,pak mi dosvědčíte, že byl vdovcem a že měl čtyřiadvacetiletého syna Francka.“
„To měl, a to povedeného; hoši, to vám byl kluk pašák, ten znal tatíkovy zlatky prohánět!“
„Ale tatík již už dávno neměl dvakrát nazbyt, jak se myslelo,“pokračoval náš doktor Pleticha. „Aspoň když mne tam vítr loni na Tři krále zavál, starý Brumlík si mne vzal stranou a jako abych mu horempádem pro syna sehnal nějakou zazobanou nevěstu. Že ho chce za každou cenu někam přiženit, poněvadž sám ještě nemá chuti jít na vejminek. Nu, ano, byl ještě chlapík v nejlepších letech, ať mu bylo čtyřiapadesát, víc neměl na zádech, a zdráv byl jako tuřín. Prohlédl jsem si tedy milého mladíka: Francek nebyl zlý, kluk jako jiskra, tělo jako habr, k tomu študýrovaný -no, řku- vynasnažíme se! Toť víte, já ty nevěsty umím vyčenichat! Štěstí sedělo hodinu cesty od nich, ti lidé mohli přes ně padat, a neviděli ho. Nic víc, povídám, než hodinu cesty přes kopec je pěkný mlýn s pilou a v něm mlynářka vdova Kondelíková s dvacetiletou dcerou, které říkají Rozárka. Holka jako lusk, všechny zuby zdravé a... 40 tisíc po otci kromě mlýna s pěknými polnostmi. Za týden jsem myslel, že je ruka v rukávě. Hoch se staré líbil, dcera nedělala taky žádné okolky. Zkrátka: starý Brumlík byl v sedmém nebi. Ale netrvalo ani týden, a už byl horempádem z něho dole .Posuďte si toho vybíravého floutka! Že měla holka jednu lopatku o krapek vyšší než druhou, ani o ní slyšet, a když jsme z něho páčili proč, víte co z něho vylezlo? Že se mu stará stokrát víc líbí, tu, že by si vzal hned!“
„Hahaha! A byla opravdu stará lepší?“„No, abych nelhal, mordiánsky pěkná ženská. Ať jí bylo devětatřicet, ať měla čtyřicítku plnou, každý by jí hádal sotva přes třicet, jak vypadala: kyprá, veselá, samý oheň a oči zamilované jako tamhle ta Turkyně na fajfce. Kluk měl gusto, jen co je recht! Holka neměla do sebe nic po matce, ta spíš tak do kláštera, ale měla svých 40 tisíc, a ty běželo. Starý Brumlík si moh´ dát dišperací nohu za krk. Ale já jen takhle zavrtal prstem do čela a už jsem to měl. ,Jaképak neštěstí,´ řku. ,Pane otče! Chce-li pan syn starou Kondelíkovou, přejte mu starou: vy si vemte mladou!´
Podíval se na mne, jako by mi nedůvěřoval, nedělám-li si z něho blázny, ale když viděl, že to myslím doopravdy, plác´a slíbil mi tři stovky na prkno, svedu-li to takhle šťastně dohromady. Nu, nestarejte se, zdali jsem to nesved´; za šest neděl nato byli spářeni kříž na kříž: starý Brumlík si bral mladou a mladý Brumlík starou Kondelíkovou, obě veselky zároveň, já své tři stovky na prkně, a bylo to!“
„I prach čtyři neděle, tohle byla podařená partička!„Nu, co by z toho mohlo pojít? Leda něco křiklavého?“
„Což o to, toť se rozumí samo sebou, ale co nad to?! Dnes je to týden co jsem se setkal v Praze „U Fleků“ s mladým Brumlíkem. Vypasený jako bejček a vím-li, co je nového? Tatínek, starý Brumlík, ho předhonil: už má synáčka, třínedělního Bořivoje. Jemu samému, mladému Brumlíkovi, se však narodila předevčírem holčina jako malina, na její zdraví dnes pije a která se bude jmenovat Boženka. Spouštím honem gratulaci, ale tu mi položí mladý Brumlík svoje železné packy na ramena jako medvěd a počne mnou natřásat jako pytlem pšenice. Vím-li prý, já duše sakulentská, jak jsem jim celý rod brumlíkovský kříž na kříž zašmodrchal a poplet´ do desátého kolena, i co jsem z něho, mladého Brumlíka neudělal? Vím-li prý, že on je dnes, chudák, snad v celých Čechách svým vlastním dědečkem? - Kouk jsem, mnoho-li má na tácku pod sklenicí čárek, ale on mě přitáhl na lavici k sobě a dokázal mi, že má božskou pravdu. Ten člověk je opravdu, krom všech špásů, svým vlastním dědečkem!“
„U všech česlic, jak to?„Zcela správně, dejte jen dobrý pozor: Mladý Brumlík vzal si tedy starou, ale vždy ještě kyprou vdovičku Kondelíkovou a stal se tedy otcem její devatenáctileté dcery Rozárky s těmi 40 tisíci a vyšší lopatkou, kterou si vzal jeho otec – starý Brumlík na bělčském, je-li pravda?“
„Nu, ano, to už všechno víme!“„Tím se stal starý Brumlík zetěm svého vlastního syna, mladého Francka Brumlíka, poněvadž měl jeho nevlastní dceru Rozárku za ženu. A jako se mladý Brumlík stal pantátou starého Brumlíka, tak se zase Rozárka, provdaná za starého pana otce Brumlíka, stala z nevlastní dcery macechou mladého Brumlíka, čili nevlastní její otec Francek Brumlík mladší se stal jejím nevlastním synem!Milá dvacetiletá Rozárka byla tím způsobem svou nevlastní babičkou!“
„Hahaha! Tohle je dobré!“„To ale ještě pořád není nic.Jak jsme slyšeli: před třemi nedělemi narodil se starému Brumlíkovi kluk jako buk, Bořivoj. Nuže, mladý Francek Brumlík, jakožto pantáta starého Brumlíka, je dědečkem tohoto třínedělního Bořivoje, zároveň také jeho bratrem, poněvadž starý Brumlík je obou dvou vlastním otcem. Žena mladého Brumlíka, vdovička Kondelíková, je pak babičkou toho Bořivoje, poněvadž je to syn její dcery, ale zároveň je také jeho švagrovou, poněvadž je on, ten Bořivojík, bratrem jejího muže Francka Brumlíka mladšího.“
„A tohle je důkladně zašmodrchané, až se člověku hlava točí!“ řechtal se „kanonýr Jabůrek.„Bude ještě lepší, jen dávejte dobrý pozor! Před týdnem se narodila, jak jsme už slyšeli, ke všemu ještě také mladému Brumlíkovi žabka, buclatá Boženka.
Ta se stala hned po svém narození za prvé: nevlastní sestrou Rozárčinou, poněvadž tato je nevlastní dcerou jejího otce Francka Brumlíka mladšího, - za druhé však stala se zároveň švagrovou starého Brumlíka, poněvadž ten má její sestru. To je jasné, co? Ale starý Brumlík je zároveň dědečkem té malounké Boženky, protože ona je vlastní dcera jeho vlastního syna Francka Brumlíka: ale je-li starý Brumlík dědečkem malé Boženky, pak je otec její, mladý Brumlík, jakožto jeho pantáta -jejím pradědečkem; je-li mladý Brumlík jakožto pantáta dědečkův praděddečkem svého vlastního dítětě pak nemůže být patrně chudák sám sobě ničím jiným, než svým vlastním dědečkem!“
„Hahaha! Výborně Pleticho! To se vám povedlo!“ tleskal celá šalanda.„Ale vždyť to má, šibal, od Mošny!“ ozval se náhle mlynářův student Ferda.
Doktor Pleticha se zarazil: „Od jakého Mošny? Kdo je to Mošna?“
„Taky taková dobrá kopa, jak vy sám!“
„Pak to má on ode mne, a ne já od něho – šťoura.“
Žádné komentáře:
Okomentovat