A Ferda Lamplotů byl z těch vydařených – vejražek. Široko daleko neměli takového vykutáleného práška, jako v poctivickém mlýně. Usoužený stárek chtěl viset „na všech hřebících“, našlo-li by se v tom „kvitku z čertovy zahrádky“, jak mu nejraději říkával, i jen jediné dobré žíly. Komu jen mohl, každému vyvedl nějaký povedený kousek, a starým babám nejraději hned dva. Už jako kluk chytával myši, zabalil je pěkně po kupecku do kornoutku od koření a nahodil bábě, když se vlekla s dřívím z lesa, na cestu. Která bohabojná bába dovedla by odolat zvědavosti, když najde kornout na cestě? Shýbla se po něm, až jí otýpky přes hlavu slítly, rozbalila dychtivě a – set sakra...kluci! Fi! - až se chudák leknutím otřásla.
Nemyslete však, že byl snad k děvčatům onačejší. Bůh uchovej! Nosil jim růže, ale posypané černerkou, aby se mohly kýcháním ztrhat; kluk dával při koupání „pasáky“, sedlákům tahal z pytlů „rozumy“,paňmámám placky ze špizíren a vejce z posad, ponocnému nacpal do píšťaly čamrd, hlídači povalil boudu atd. atd. - inu, kroniky by nestačily na na všelikou tu nezbednost.
Co však vyvedl onehdy o obžínkách, přesahovalo již meze. Plná ves lidí, holky, hoši, staří, mladí, vše vystrojeno jako ve svátek, vše jeden věnec, jeden zpěv, jedna radost. Tu když muzikanti nejpěkněji se rozehráli, když pivo teklo jako Labe a hrdla přec jen prahla jako v Sahaře – strhnou ženské pronikavý křik, začnou se ohánět jako bez rozumu, hnedle po nich i muzikanti, a v minutě vše se rozpráší, jako by do vrabců střelil; neboť co zase Ferda nevyved´: vzal si, mezitím co celá ves křepčila na návsi, hůl a řešeto, přelízal ploty u zahrádek a kde je jaký oul, tam do něho holí zašťáral, až pobouřil všecky včely ve vsi, že se zjitřili a rojily vztekleji nežli kopyta mistra Potrhlého.
„Boží dopuštění!“ křižovaly se báby, a běda Ferdovi, kdyby ho byla která při tom šibalství přistihla. Ale to právě bylo nejhorší, že nezdara byl jako ježdík: ne a ne ho polapit. Pružinku pak byl by mohl o něho zpřerážet, nežli by se byl kdy k čemu přiznal.
„Kdyby kluk študýroval na juristu,“ smál se pan otec, „inu, Pánbůh dobrou noc. Z toho by byl ňáký advokát!“Ale tentokrát se naň sám dopálil, neboť co je moc, to je moc: včely se mají nechat na pokoji. A poněvadž i paní mlynářka dostala žihadlo, nesměl tentokrát Ferda ujít zaslouženému trestu.
„Počkej, kluku čertova, tohle ti přijde draho!“ zněl ortel nad Ferdou, „ode dneška za týden máme posvícení, ale ty nedostaneš pro svou nezbednost ani hnětýnku, slyšíš, ani hnětýnku!“
Ferda se dušoval, že nic neudělal, mnul si oči a nabíral k pláči; nic naplat: pan otec zůstal neoblomný a paňmáma jak by smet. Týden před posvícením uteče samou prací jako voda. Už bylo zaděláno na koláče, už byl čas vytopit pec, ale Ferda pořád ještě neměl dříví rozštípané; brzy mu spadla sekera s topůrka, brzy ji zase musel brousit, brzo zae odběhl do mlejnice, jako by ho tam bylo svrchovaně zapotřebí.
Konečně, ale teprv když panímáma pohrozila vařečkou, byl hotov, děvečka naložila dobré tři náruče dříví do chlebové pece a rozdělala oheň. Ale co to? V peci to kmitá jako za dušičky. Už po třetí rozdělává, a po každé to zase uhasne, jako by bylo dříví vytaženo z vody, a ono je přece jako drn. Panímáma vrtí hlavou a nedovede si to vysvětlit. Nespíš je roura do komína zanesena, a stárek bude tak dobrý a prošťouhne ji. Stárek si udělá věchet na bidýlko, prošťourá rouru od konce do konce, až je celý černý, ale když děvečka po čtvrté rozdělá, je to ještě horší, než bylo. Pec plná kouře, ale dříví jen doutná, po nějakém tahu ani památky.
„Tedy to vězí v komíně“, uznává pan otec a už chvátá k ohnisku podívat se do komína. Ten je sice také plný kouře, ale ucpán není ničím. Světlo shůry volně prochází. Kdyby bylo slunce, mohlo by se soudit, že svítí na komín, ale ono je pod mrakem. V čem to u všech čerchmantů tedy jen vězí?
Zavolali mládka, který se rád staví učeným jako kniha, co si o tom myslí. Mládek prohlíží sopuch, leze do komína, vypadá už jako kominík, ale neumí div také vysvětlit. Nic naplat, musí poslat pro kamnáře. Trvá to asi hodinu, než ho přivedou, těsto již překynulo, až z díže přetéká, kamnář vybere všechno z pece do kramole, svítí tam půl hodiny, pak vyleze a uzná, že v peci je všechno v pořádku. Nato se opět půl hodiny dloubá štětkou v sopuchu, pak se podívá ještě jednou do komína a shledá, je je všechno jako sklo, teď že to musí hořet, jen aby se podložilo hodně hoblovaček a slámy, podpálí, a tu máš, čerte, kropáč! Nyní je to teprv spraveno. Všechen dým se valí zpátky, že je ho plná kuchyň a plná světnice.
„No nic, komín je nastuzený, jen co ho prohřejeme!“ míní kamnář a strká do pece novou otep slámy, aby to „prorazilo“.
Nuž, ono prorazilo, - jenže opět zpátky do kuchyně, kde už mohla v čoudu stát hůl.Paní mlynářka je celá zoufalá. Lomí rukama a neví, co počít. Zítra je posvícení a pec nelze vytopit. Kdyby byla pověrčivá, řekla by, že jí ten zatrolený kluk prášek pro tu hnětýnku „uřknul“. Pro jistotu ho zavolá.
„Ferdo, nevyvedl jsi nic? Přiznej se, dostaneš koláče!“„Panímámo nic; co bych vyved´?“
Ale pan otec, světa zkušený, znal Ferdu jako své boty a zhlídl mu to na nose, že přece zase něco s tou pecí ukutil. Examen nebyl by nic platen, kluk by se nepřiznal, kdyby ho roztloukli, proto musilo se naň po dobrém.
„Spravíš-li to, Ferdo, dostaneš půl ošatky koláčů!“
Hoj, teď byla na Ferdo podívaná. Tvář se mu vyjasnila jako sluníčko, a kluk chutě slíbil, že se o to pokusí. Prohlížel si zkoumavě pec, ohnisko, sopouch, komín, pojednou vyběhl ven a na půdu.
„Kam ho zase čerti nesou!“ křižovala se mlynářka. Vtom však už volá Ferda se střechy komínem dolů: „Podpalte, snad už to bude hořet!“
Podpálili a vskutku – hořelo to, jako když fouká měchem.„A co to bylo?“ ptají se všichni.
„Hm, co? Ferda odvětil klidně. „Někdo vám položil tabuli skla na komín jako pokličku!“
Žádné komentáře:
Okomentovat