Ta mládež!

„Mladý pane, já bych k vám měl nějakou masopustní prosbičku,“ přišoural se v sobotu po polednách mládek k dvaadvacetiletému veselému synátorovi pana otce na doudlebském.

„A co zas?“ otázal se Čeněk, odkládaje poříz, kterým právě na „koze“ořezával palce.
„Zejtra je v hospodě muzika, přijedou tam děvčata z Dřínova...“
Čeněk se usmál: „A máte mít do pondělka do rána pro Abelesa semleto. Viďte?“

„Ba že,“ povzdychl mládek z hlubokosti své těžkosti a posílal Abelesa i s jeho pšenicí ke všem čertům.

„A to snad, vy jedna ničemná duše, naposled ode mne nechcete,“ pokračoval Čeněk s hlasitým smíchem, „abych já byl takový jelimánek a protancoval tu noc u koše, zatím co vy byste měl s dřínovskými nevěstami svou legraci?“

„Nejen to, mladý pane, ale ještě něco!“škemral mládek dál.
„Ještě abych vám snad půjčil prachy? Ne?“
„No, neškodilo by, ale já nechci být neskromný. Jen o boty bych prosil, mladý pane., Mám svoje na maděru, a švec se rozstonal, takže nemůže hnout dratví!“

„Hahaha!“ To jste tedy přišel na nápad!“ vykřikl mladý pán. „Podívejte se: tohle jsou moje jediné, co mám na nohou druhé jsem rozbil na honbě, takže je už nelze obout, a kromě toho je ještě dorazily myši. Tyhle dvoje vám však půjčit nemohu z té jednoduché příčiny, protože chci zejtra k muzice sám.“

Mládek natáh´ tvář jako český poslanec po šestileté kampani a drbaje se za ušima mručel cosi o smůle. Ale znal dobré, pašácké srdce Čeňkovo, a proto si ještě nezoufal. Obnovil útok a začal vyjednávat.

„A což, mladý pane, abychom si křesťansky nějak vypomohli oba? Víte dobře, že bych pro vás skočil do ohně i do vody; po druhé budu za vás ponocovat, kdykoliv budete chtít, třebas tři noci po sobě, jen mi to tentokrát nezkažte. Neboť tyhle dřínovské holky, to jsou vám tanečníce...!“

„Ba právě proto tam chci být i já,“ vysmál se mu Čeněk.

„Což tam nemůžeme být oba? Jeden do půlnoci a druhý od půlnoci? Mohli-li být dva přátelé a jeden kabát, mohou být také dva přátelé a jedny boty.“

Tohle byl nápad tak zdravý, že se Čeňkovi začal líbit.

„Duše zatrolená,“ řekl, „vy byste vytahal i z prázné truhly zadinu! Já vám půjčím boty a budu za vás mlít, vy se roztančíte, zakoukáte se do děvčat, zapomenete na svět a mne tu necháte civět do rána.“

„No, tož si, mladý pane, vyhraďte první partu,od večera do půlnoci, a máte po strachu!“
Co měl Čeněk na to říci? Mládek byl věrný kamarád, který už tolikrát při všelijakých zamilovaných pletkách prokázl člověku dobré služby.

„Nu tak, vem to nešť, uděláme to tak: zatančíme si zítra v jedněch botách: já do půlnoci, ty od půlnoci!“

Jak vidíme, byl Čeněk takto z gruntu srdce dobrák, ale jako většina dobráků také prudký a zhorka nakvašený, což prý měl po tatínkovi, jak říkávala panímáma. Nu, brzy to uvidíme.

Od rozmluvy, které jsme právě byli svědky, minulo právě 24 hodin, bylo tedy v neděli odpůldne. Pan otec dodřimoval svůj odpolední veršík. Čeněk se hrabal v almaře, hledal čamaru, rukavičky, bílou vestu, nákrčník a příslušné masopustní tretky pro večerní zábavu. Vtom se pan otec probudil, vyhlédl z okna, kterým sluničko mile nakukovalo do světnice, pak na hodiny, které ukazovaly druhou.

„Jářku, Čeňku, kam se strojíš?“
„Chci se večer podívat k muzice.“

„A já zas myslil, když jak tak pěkně, abychom si zajeli konečně do Škvorce k Peluňkovům, když se nás už tolik nazvali.“

Do Čeňka jako by bodl. Obrátil se, vyvalil oči a zrudl ve tváři.
„Do Škvorce? To až se budu chtít ukousat, tatínku!“

Ale teď zase, jako by do starého střelil: „A já se tě budu ptát, chceš-li nebo nechceš! Co máš proti té holce Peluňkovic? Že ti není dost krásná, nevídáno! Vymaluj si nějakou princeznu: krása dnes a zítra kdes, za odkvete, ani se člověk nenaděje, a co potom máš? A že je o nějaký rok starší než ty...?

„Pěkně o nějaký rok; ta má aspoň po každé straně o pět víc než já.“

„A i kdyby měla, co na tom, aspoň bude mít rozum, a ty potřebuješ ženskou, poněvadž jsi sám hotový fanfár, a potřebuješ nevěstu movitou, a na tom je dost! Řekni Václavovi, aby zapřáhl.“

„Pro mne, ať si zapřáhne, ale já k Peluňkům nejedu, nedám se za živa zakopat!“ odpověděl Čeněk rázně: a byl by si dupnul s patřičným důrazem, kdyby neměl náhodou zrovna na nohou bačkory. Zato ale bouchl hezky dveřmi a byl te tam. Měl však také na čase, protože pan otec se už ohlížel po holi a necitil se zlostí. Běda, kdyby mu Čeněk v tu chvíli vešel do rány.

Ale když v té ráži tak přecházel po světnici, padl mu zrak na Čeňkovy svátečně vyleštěné boty u postele.

„Počkej, však já tě přivedu k rozumu!“ zvolal, shýbaje se pro boty. „Když se ti nechce do Škvorce, nemusíš také k muzice!“ řekl a boty zmizely v kufru, zámek zacvakl na dva západy a klíč od kufru zmizel v pantátově kapse.

Co dále následovalo, čtenář si jistě domyslí. Mládek klel, Čeněk dupal, div si bačkory neprodupal, panímáma vrčela na starého, že je k tomu dítěti takový, ale nic naplat; boty byly v kuftu a nešly ven.

Šlo na desátou. Z hospody zalétal až k mlýnici vřeskot trub a hukot basy; mládkovi to mohlo srdce utrhnout; Čeněk seděl na koši jako zmoklá slepice. Najednou se ozval mládek:
„Mladý pane, cožpak, až pan otec usne? Nešlo by to nějak fortelně ty ubohé boty vysvobodit?“

„Holenku,to je těžká věc, tatínek má náramně lehké spaní, a jistě si domyslíte, že má klíč pod polštářem!“

„Hm, to je pravda,“ zabručel mládek, „potřebuje jen běhoun trochu zaharašit na prázdno, hned je vzhůru a … hrome, tohle by byl nápad!“

A jako by měl strach, aby je ani ten běhoun neslyšel, naklonil se k Čenkově čepici a cosi mu šeptal do ucha. Čeněk naslouchal nejdříve překvapen, pak se mu počal šířit obličej, jako měsíček v úplňku, až propukl v hlasitý smích:

„No, mládku, z vás měl být advokát, jaké vy máte štychy!“
V několika minutách nato vytratili se oba ke stavidlům na lavičku.

Pak otec se zatím zabral do zlatého spánku, až neusínal dnes tak spokojeně jako jindy, poněvadž mu paňmáma skoro až do usnutí stále kázala do svědomí, že je na to dobré dítě krutý, že ona by nemohla jit neusmířena spat atd. atd., jako to již ty dobré naše matinky znávají. Však co to?

Zrovna když byl v nejlepším spánku, pojednou to jím trhlo, jako by se ho dotkla elektřina. Naslouchá, zda-li se mu to snad jen zdálo; nikoliv, jeho tenký sluch se ani ve spaní nemýlil: mlýn stojí..
„Kýho výra? Snad se těm kloučkům něco nepřitrefilo!“ a už se zvedl z postele, leze do trepek a do kožichu, přitahuje si čepici přes uši a chvátá do mlejnice. Spatří tam syna i mládka, jak se lopotí s nadzvedáním běhounu.
„Proč jste to zarazili? Škrtí se pastorek?“
„I ne, pane otče, ale běhoun potřebuje přikřesání,“ vysvětluuje mládek, „mele nám písek.“
„Už ani ty kameny nestojí dnes za nic,“ mručel pan otec. A skutečně kámen, když ho nadzvedli, měl vydroleniny - jako by se na něm mlely kamínky.

Pan otec vrtěl hlavou, ale mládek se dušoval, že pšenici dobře zpřeházel, že v ní nebyl ani kamínek, však nepochybně kámen sám měl v sobě „pecky“. Při tom študiu se Čeněk vytratil jako čoud z lucerny a když se pan otec po něm po chvíli ptal, zvěděl, že šel na dvůr přibrousit oškrty. Nezbývalo tedy nežli počkat, až se vrátí, což trvalo podle pana otce náramně dlouho, takže pro toho „nimru“ posílal mládka.

A zatím by se nestačil divit, jak se jeho Čeněk umí tužit! Měl by vidět,kterak jako vverka skočil do světnice, vjel pod polštář tatínkovy postele, pak do kapsy tatínkových kalhot, pak s klíčem do kufru, z něhož „osvobodil“ své zabavené boty, a konečně do almary pro své spodky, vestu a čamaru; jak to vše hodil do šalandy a zde sebral dávno přibroušené oškrty...

Když křesají tři, jde to rychle od ruky, a tak netrvalo dlouho, běhoun byl opět zasazen, stavidla vytažena a pan otec, uspokojen při milém hrčení mlýna, zrovna se zamotával pod teplou peřinu.

Čeněk však letěl na perutích lásky do hospody, do náruče své švarné dřínovské tanečnice, a jakživ mu nešla mazurka tak od podlahy jako tentokrát.
Už byla půlnoc dávno pryč, když si vzpomněl na ubohého mládka.
Nuže ještě čtvrt hodinky a pak sbohem, blaženosti! - povinnost je hořký host. Ale jen když provedl svou Bětušku a svou vůli!
Mládek už čekal vystrojen od hlavy až na ty boty, jako na trní.
„Mladý pane! Vy nemáte slitování, už je čtvrt na dvě!“
„Eh, nic si z toho nedělej, hochu, tu máš boty a zlatku a tanči za to o sto šest, až si duši propotíš. Ale do šesti ať jsi tady, to ti povídám!“

Inu, ano, ono se to snadno povídá! Mládek přišel akorát v půl osmé, když pan otec už dávno Čeňkovy boty v kufru postrádal.

Byla by z toho bývala asi notná bouřka, ale že to Čeněk neudělal pro sebe, nýbrž pro mládka, že sám hlídal za něho po celou noc – z té a jedině z té příčiny mu to pan otec odpustil. Mládkovi však řekl v odpověď na šťastné dobtýtro jen lakonicky:

„Po druhé okřesejte, mládku, sebe, abyste byl trochu menší flámisko!“