Trampoty s kozou

„Kampak, Pelíšku, tak po ránu? Kam?“ volal pan otec z Dlabačova přes náhon na vyčouhlého horáka, který se klátil s vysokou sklenářskou krosnou na zádech tudy cestou za náhonem jako krkonošská žirafa.

„Ale, aby to kozel...pánbů dobrýtro, pane otče, abych neklel!“ zněla trhaná odpověď, při níž se chlapisko zastavil, zarážeje hůl do břehu, aby si o ní podepřel kyčlí jako zborcená stodola. „To víte, pane otče, člověk má už dost na té své jedné církvi, ale cožpak teprv, přijde-li mu na krk potom ještě taková princimetálová paňmáma.“

„Stará Sedláčková je teď u vás?“
„Ale už od vánoc... co utrápila pantátu, teď zase hledí utrápit mne.“
„Hahaha! No, ale snad se jí přece nedáte, Pelíšku? Co?“

„Což je o to, já už bych se nedal, ale jen kdyby se ona dala,“ vzdychl si chudák sklenář, šťouraje se v dýmce.

„Ale to vám máte takovou megeru, že nedopřeje člověku ani napít, ani karty zahrát, ba ani spát už jednomu nedá. Do hospody se za mnou přihrne, půlčík mi vychrstne a touše z ruky vytrhne – inu saň, saň, jen s ní na řetěz! Ze samého vzteku dostala teď takový dušný kašel a tím mne probudí pětkrát za noc a pořád, abych jí došel k druhé dceři, kolářce v Nákli, pro kozu, že bude pít kozí mléko, to že jí dělávalo náramně dobře.“

„A vy byste jí spíš tak myslím, Pelíšku,, vinšoval...“ napovídal mu pan otec se smíchem.

Pelíšek vyškub´ hůl z drnu a švihl s ní do trávy jakoby po hadu: „Tohle bych jí tak přál,“ řehtal se, „ale hned přetít na první ránu, aby neuštkla. A zatím“...přeskočil hned do mol, „zatím musím pro kozu, aby se z toho vykašlala.“

Pro utěšení ho pan otec pozval, aby se zastavil na zpáteční cestě v šalandě na skleničku „za větrem“, kde ho panímáma nepřepadne. Pelíšek jako když do něho nová dušička vlítne, jen očima zajiskřil a rozžehnav se s panem otcem ještě několikerým: „aby to kozel vzal“, že nemůže hned zůstat a musí pro tu kozu, kodrcal se ve svých těžkých horáckých botách zostřeným krokem dál do hor. Hezkou chvilku pohlížel ještě pan otec za šprýmovným, klátícím se strejdou.

„Ta mu vzala červa,“ zasmál se pak srdečně a vracel se do mlýna. Měli jste totiž znát Pelíška ještě takhle za svobodna, před deseti, jedenácti lety, kdy ještě to staré pašerácké řemeslo u nás v horách mívalo zlaté dno; to byl, pane, ňáký ptáček, nos mezi očima propít a knoflíky od vesty v karbanu probít a ještě neměl dost. Zdědil po tátovi chalupu s několika strychy polí- tamhle na kopci, tu samotu, ale zanedlouho už mu nepatřil ani došek, všecko prodluženo do kramole, a Pelíšek pořád do světa; tenkrát ho pan otec nestačil vyhazovat ze šalandy; byl by mu rozlumpačil „velusák“ celou chasu, která beztoho jakživa k tomu mnoho nepotřebovala. Avšak od chvíle, co se dostal „pod čepec“ a co mu žena svým přínosem tu chalupu z nejhoršího vysekala, utrum, Pelíšku, utrum! Byl celý jiný. V hospodě se objevil sotva jednou za uherský měsíc, a už nebylo ani památky po bývalém veselém kumpánovi. I zpěv i smích mu zkysaly, a když si už tak někdy ňákou zabroukal, byla to leda jen ta utrápená:

Jen jsem jednou k oltáři šel,
už byl konec radosti.

Jenže si nesmíme daremně myslet, jako by snad jen ta pouhá štóla udělala s ním ňáký zázrak, že to v něm „luplo“, až setřás´ se sebe starého Adama. I Bože chraň: kdyby jen moh´ a směl, viděli byste ho, jak by to trefil. Ale to je to: takový metr žena, která číhá na každý krejcar jako kočka na myš a jak z Pelíška ucítí krapek pálené, už mi cinká latinu, až se chalupa otřásá - k tomu teď ještě tchyně na krku- hanebně špatné „obchody“- a znáte celý ten zázrak s chuděrou Pelíškem.

Což divu, že to hnal nyní do Nákle k švagrové, jedva mu šosy stačily, a že je tam svým spěchem polekal tak, že nemyslili nic jinak, než že má ubohá paňmáma snad už dušičku na jazyku. Nikde neměl stání, oběda se nemoh´ dočkat a pořád jen by už kozu z chlívku tahal... Inu, prosím vás, vždyť to znal ze staré zkušenosti, jaký to býval v šalandě na dlabačovském samec-truňk, když pan otec popřeje. Nebyly ještě ani čtyři hodiny s poledne, stárek s práškem právě vyšli hradit na lavičky, hle, tu se hrne Pelíšek s kozou.

„O nazdar, Pelicho!“ vítal ho vesele stárek.
„Nazdar, stará lopatko!“ odpověděl mu Pelíšek a honem, je-li pan otec doma, a kam s kozou, aby si mohli zas jednou ve zdraví posedět.

V desíti minutách nato mečela už koza v mlynářovic chlívku a Pelíšek se zubil před napěněným korbílkem v hlučné šalandě. A jako prý bývá v nebi větší radost z jediného kajícného hříšníka než z 99 spravedlivých, tak byla dnes zase v šalandě dlabačovského větší radost z nově hřešícího kajícníka, nežli když tu před lety „za dnů mladosti“ Pelíšek vylíz´ svých spravedlivých 99 holeb za týden.

„Co to jen do pana otce vjelo?“ divil se v první chvíli věcí neznalý mládek těm korbílkům na počest zcela obyčejného dvounohého sklenáře. Ale jakmile Pelíšek při druhém korbílku rozvázal, nedivil se už pranic. Smíchy roztřásla se celá šalanda, když vypravoval starý ferina parkos o těch solných lázních, jaké mu doma jeho ženské dělávají, jak však dnes na ně vyzraje a namluví jim, jak si podvrk´ cestou nohu a nemoh´ s kozou z místa, jak nechá starou sekat zubem a přetáhne si peřinu přes uši; anebo jak všechny bavil, jak ho princmetálová paňmáma učila modlitbičku k svatému Ondřeji za hojná krupobití, aby to sedlákům hodně okem vytlouklo a sklenáři měli častěji žně.

A což, když se konečně rozmašírovaný Pelíšek dal do zpěvu a spustil svoji nejnovější:
My jsme ta
rarita
na té zeměkouli.

„Výborně, Pelíšku! Výborně!“ tleskal sám rozveselený pan otec. „Ale teď nám zazpívejte svou starou zamilovanou o té osmnácté chase!“

Jen dořek´, už byl Pelíšek s korbelem vzhůru, už si vyskočil doprostřed šalandy a klobouk na stranu i ruku v bok, vzpřímil se jako husar a vejskal a dupal až se vše otřásalo:

Který pak regiment
tohle dokáže?

„Nová míza v starém habru!“ zvolal právě celý udivený mládek, když tu spustila kukačka na stěně desátou a ponocný pod okny začal odtrubovat. Pelíšek se zarazil a jako by ho z čista jasna polil: po kuráži a po humoru, a jaká prý pomoc, musí už domů a domů, sic by to věčně věkův nestálo za tu operu, jakou by mu vyváděly. Chasa, rozumí se, ne ho pustit, ale na štěstí pak otec byl ještě při zdravém rozumu, pomohl Pelíškovi nasadit na záda krosnu, podal mu hůl a vedl ho na dvorek pro tu kozu.

„Pane otče,“ děkoval mu, vytáhnul si kozu z chlívka, „do teďka jsem seděl v ráji, teď zase do očistce!“

„No, jen si dejte dobrý pozor na cestu, Pelíšku, noc je dnes sakulentsky tmavá, ať potom s tou kozou nemáte ňáký malér!“

„Ale kde,“ smál se vrávoraje, „starý kocour vidí i v pytli,“ a popřáv „šťastnou dobrou noc“, kodrcal se, těžká váha na svou „hůrku“, kam měl tak dobrou půl hodiny co lézt i bez opice i bez kozy, nadtož potom s takovými dvěma nemotorami! Za chvíli s něho jen lilo, ač byl sotva na křižovatce u dubu, v půli cesty; říkávalo se, že prý tu straší, že tu viděli běhávat kobylí hlavu na slepičích nohou, ale Pelíšek, starý pašerák, přechodil tu všechny hodiny noční a neviděl jakživ nic. Proto sebou taky bez bázně smejkl na kyprý drn pod dubem, aby si chvíli odpočinul po té celodenní túře, ach, to vám to líbezně chladilo, to by se to spalo v té vlhké trávě! Zápasil s boží dřímotou a leností, chtěl se zvednout, ale nohy měl jako potlučené, hlava jako věrtel … a v ní šalanda, zeměkoule,megera, tchyně, korbílek, koza, regiment, kobylí hlava o slepičích nohou – zatrolená motolice! Pojednou mu připadá, jako by z houští vylézala nějaká obluda, svítí na něho zelenýma očima, funí...Pánbůh s námi a zlé pryč! Je to sen nebo pravda?

Celá paňmáma, ale rohatá a pořád blíž a blíž... už mu to sahá po ruce, už ho za ní škubla, div mu ji neutrhla. Pelíšek zděšen vykřikne, procitne...musí se dát do hlasitého smíchu: v tom polospánku spletla se mu paňmáma s kozou, která na něho pitomě mžourá svýma zelenýma očima a tahá za provaz, který si Pelíšek otočil kolem ruky.

Honem se sbírá po čtyřech, srovnává se v kříži, jak je to právě možné, a stoupá vzhůru s kozou ke svému baráku. Srdce mu tlouklo jako pružina, čím víc se blížil k domovu, a jen to mu nadlehčovalo osrdí, že byla v chalupě čirá tma jako po vyhoření.

„Zaplať Pánbůh... spí,“ oddychl si a zticha, šel s kozou do chlívka, načež po špičkách do světnice. Avšak ano, milý Pelíšku, znáš ty špatně tenké uši ženské! Jen vrzl dveřmi, už to naň spustilo ze dvou postelí jako řehtačky:

„No, že jsi konečně, tuláku, tulácká, přece trefil domů?“
„Však už jsem myslel, že nedojdu,“ začal Pelíšek naříkat a věšel jim potmě s patřičným hekáním tu svou podvrknutou nohu na nos.
„A kozu jsi přived´?“ byla hlavní otázka odzbrojené tchyně.

„No, bodejť nepřived´,“ honosil se Pelíšek, „a jakou chlapáckou, ta mi, panečku, nadělala ňákých trampot cestou, ta se něco napásla, no, to bude ňáké mléko!“

Ponejprv ve svém životě snad byla paňmáma s Pelíškem spokojena; ještě chtěla vědět, co že tam u dcery všichni dělají, jak se jim daří, brzo-li se jim kráva otelí, atd. Než to bylo zrovna tak něco pro Pelíška, který sotva motal jazykem:

„Všichni zdrávi a všichni vás pozdravují, a otelí se co nevidět,“ a už se svalil do postele a přetahoval si svrchnici přes uši. Podařilo se mu tentokrát vyváznout z osidel. Žádný vítězný generál nespal na vavřínech jakživ tak znamenitě jako dnes Pelíšek; byl by snad zaspal snídani, kdyby mu pojednou nebyl projel ušima jako břitva strašlivý ženský hlas, a kdyby jím nebyly zatřepaly čtyři ruce jako snopem:

„Ničemo, ochlasto, cos to zase jde tropil? Cos to přítáh´ domů?“
„No co? Kozu!“ trnul Pelíšek.

Ale ženské byly jako sršně: „Starého kozla a ne kozu! Darebo, kdes to zas kozu prohrál, v které putyce?“

No, teď toho měl Pelíšek dost. Vyskočil rovnýma nohama z postele, vyběhl na dvorek, celý dopálen vytrhl dvířka u chlívku a ukazoval slavnostně se slovy: „Copak jsem blázen?“
Ale jeho vítězosláva měla krátký dech.

„Cožpak je tohle nějaká koza? Vždyť je to starý, prašivý kozel!“ zuří paňmáma, popadne rohatou za rohy, vytáhne ji z chlívka a sku... skutečně...prolomte se nebesa! On je to opravdu kozel!!! Marně ženské dotíraly; Pelíšek byl dřevěný, koktal něco o strašidle u dubu, drbal se za ušima, prohlížel si pořád mečícího kozla, potřásal pitomou hlavou a nemoh´ze sebe nic jiného vypravit, než aby to – kozel vzal!

Leknutímu vjelo až do lejtek, cítil, jak má „pod koleny sraženou kuráž“ a hořko na jazyku. Kde a který... set sak...taškář mu to spískal? Něco takového jemu, vykutalenému pašeráku! Nic jinak, než u toho dubu na křižovatce, - ale ženské ne a ne dnes na čáry věřit, nýbrž dělají pro kozla dílo, div se z Pelíška koza nestane. Panenko svatohorská! Jak to skončí, jak to přeč...

Ale vtom...slyš to! Pod strání to zamečelo a hle, prášek z Dlabačova hrne se sem s Pelíškovou kozou! Všichni mu běží jako tři vyjevené otázníky vstříc.

„Pan otec z Dlabačova se dá pěkně poroučet, v té tmě se přehmát´ a vyved´ vám z chlívka našeho kozla místo vaší kozy. A tuhle posílá paňmáma trochu vejražku na placky.“

„Ah, tak tedy jste bandili v šalandě na dlabačovském?“ kápla na to ihned paňmáma, sahajíc honem po ošatce vejražku.

„Ale pane Bože chraň,“ bránil se Pelíšek, „mazali mi tam mou podvrknutou nohu, viď, Pepíku?“
„No, toťse ví, mazali,“ svědčil prášek jako starý, po straně si však se smíchem ulevil: „ale – šišku!“