Jak může odpolední spaní člověku uškodit

„Prach set-milionská karta!“ dopálil se a bouch´ kartami o stůl, a vyskočil jako rozdurděný kohout.

„No, no, Ferdo, žádné hlouposti!“ napomínal starý, usedlý karbaník-sekerník nešťastného hráče, sbíraje rozházené karty, aby dál míchal a rozdával.

„Hrajte si beze mne, já už toho mám dost!“ vzpouzel se Ferda, mládek na lužanském a s rukama v kapsách přecházel velikými kroky po šalandě.

„Nevídáno, jednou o božíhodové hře prohrát,“ vstával sekerník a s dobráckým úsměvem položil Ferdovi ruku na rameno. „Ještě jednou kolem! Snad se ti štěstí obrátí.“

Ale Ferda ne a ne; prohrál za dvě hodiny už pátý šoufek, do půlnoci prý by tedy prohrál kalhoty;zná svou smůlu; jak jednou nepadá karta, konec a dost!“

„To je dnes mládež,“ smál se náš sekerník, pálený Vokřál z Vraňan, zalomiv šprýmovně rukama. „Ono to chce mít teď pořád pryč jen samý mazanec: štěstí v lásce, štěstí v kartách, v kuželkách, ve všem; a jak se jim drobek planeta zpříčí, hned nohu za krk a dišperát a běží si koupit křaplavý revolvér a tropí s ním ostudu. Pardie, když my jsme bývali mladí!“

A lusknuv palci, přihnul si na tu blahou vzpomínku.
„Škoda, že je tomu už tak dávno,“ zahyzdil se mládek, „že už to pomalu nebude pravda.“

„Co nebude pravda? Cožpak se něčím chlubím? Já jen povídám, pardie – když my jsme bývali mladí!“ durdil se nyní skoro zase Vokřál.

„Nu a co tím chcete říci, sekerníku?“ dotírali s veselou zvědavostí kamarádi.

„Hm,“... zapaloval si Vokřál pohodlně, „hm“, ...sfoukl opatrně sirku, „to by se daly povídat ňáké kroniky, ale... darmo mluvit!“

Domluvil a sahal na hambalky pro čepici, jako by se chtěl vytrousit na čerstvé povětří.

„Hoho, to nejde!“ zadržovala ho celá šalanda i s mládkem. „Teď jste nám dlužen důkaz! Viďte, pane otče, že to nejde?“

A pan otec, který právě vešel do šalandy, a neměl tedy ani tušení, o čem je vlastně řeč, vše rozsoudil v tu chvíli jako Šalomoun: „Toť se rozumí, že to na žádný způsob nejde, nýbrž že musí Vokřál provést sekácký důkaz.“

„No, tak nešť; pošle-li pan otec pro pár litrů, provedu, a třeba dva!“
„Výborně!“ tleskala celá šalanda, a pan otec byl v pasti.

„Čert mne sem zas byl mezi vás dlužen,“ smál se, hrabaje se v kapse pro nějaké ty prachy, na které už prášek „žlicoval“ dlaň.

„Tohle jsem měl vědět, že se dostanu mezi takovou bandu, to bych si věru radš ještě hodinku pospal na seně.“

„Ne, ne, pane otče, to nikdy!“ varoval ho se šprýmovnou vážností Vokřál jako doktor. „Odpolední spaní nestojí za fajfku tabáku.“

„Ale chutná nejlíp.“

„Což o to, on leckterý utrejch lidstvu chutná. Já vám však povím z vlastní zkušenosti, jaký může člověku z odpoledního zdřímnutí pojít malér. Neznal jste někdo sedláka Šourka z Rokytnice?“

„Bývával dlouhá léta představeným, ne?“

„Ano, týž, pane otče, takový trudovitý zrzoun, balda zazobaný, ale pro grešli by si dal sedmkrát vrtat obě kolena. Ani té „hladké Anči“ čeládce nepřál, jak u nás kyselu říkají. Mládkoval jsem tam tehda na rokytnickém i míval jsem s ním tedy často co jednat, ještě častěji s jeho dcerou, Kačenkou.“

„Aha, vždyť jsem si hned myslil, že v tom bude ňáká šněrovačka,“ hyzdil se mládek znova do hrsti.
„Lidé zlatí, to vám byla holka -jako mandelík; když vám povídám, jen do ní štípnout! Radost vám ji tak vzít kolem pasu a dostat tou její buclatou ručkou přes hubu...“
A starý plešatý parola si za všeobecného smíchu pomlaskával jako mlsný kozel. Notný doušek mu spravil chuť.

„Zkrátka dobře, zmotala mi tu mou dvacetiletou hlavu tak na flastr, že by ji mohlo kolo nebo prajská kule utrhnout, já bych byl nic nevěděl.“

„Jako kanonýr Jabůrek,“ smál se pan otec.

„Ale na štěstí,“ pokračoval Vokřál, zapaluje si znova svého slavíka, „na štěstí jsme byli, , pane, tak trochu k světu; milá Kačenka do mne byla také celý blázen, a tak by to bylo s tím naším bláznovstvím bývalo tak dalece všechno v pořádku, kdyby jen toho starého škroba Šourka a jeho sukovice nebylo bývalo! S paňmámou bylo možné se shodnout spíš, ačkoli se myslila pro dceru taky vejš, nežli na prostého sekerníka, ale se starým těžká řeč, třeba nebyl Němec. Kdepak! Taková kopuletá představenost, takový statek, na to jen dvě děti-totě aby měl ženich aspoň poplužní dvorec! A našinec byl rád, že měl ten svůj pár dobrých bot a jednu čepici pro všední den i pro svátek. Nicméně nám s Kačenkou nenapadlo ani ve snách připouštět si nějaké trampoty, prosím vás, s dvaceti lety, to je ňáké kuráže za lubem! Jediná naše starost jen byla, kde se šťastně slízat, aby na nás pantátova sukovice nedopadla. Jednou v sobotu, pamatuji si to jako dnes, zase u nás mleli, a Kačenka mi napověděla dvěma slovy, že se jejich chystají zejtra odpoledne na Chlumek na pouť, ona však že dostane bolení zubů a bude doma na zahradě -pod hruškou.

V minutě bylo vše umluveno, ujednáno; starý u truhly nezmerčil nejmenšího.

Můžete si domyslet, jak jsem si na to nedělní odpoledníčko brousil zuby. Tohle bude pod tou hrušní ňáké posezení, jako v božím nebi za kamny! Šlo jen o to, jak se kamarádům od nedělní preferance vyšroubovat. Inu jak? Kousneš při obědě taky na vykotlaný zub, zalezeš se svou bolestí a je po starosti.- Skutečně jsem to taky proved´, to tak znamenitě, že mne všichni litovali a ani jeden se neopovážil mne v takové imfámské bolesti páčit do karbanu. Vytratil jsem se jim, že si půjdu někam za humna hekat. Nu, šel jsem opravdu za humna, neboť tamtudy vede nejšikovnější pěšina přes nízký, sem tam už pěkně pobořený kamenný plůtek, zezadu do Šourkovic zahrady. Než nastojte, koho mi čerchman nenastrčí do cesty; u samého plotu dřepí akorát stará cikánka, škaredá jako noc, s celou havětí cikáňat, která tu chroupala padavky.

Zajíc přes cestu a baba do cesty -už mi to luplo hlavou, že je to zlé znamení.
,Dělejte, ať jste odtud dál!´ spustím na cikány zhurta - ,tamhle na zahradě je představený, zavolám-li ho na vás...!´ a už lezu přes plot do zahrady.

Holota cikánská vrčela, sebrala se a táhla podél plotu dál. Rozumí se, že jsem se nestaral kam, nýbrž pěkně rovnou ke hrušni se sedátkem, kde jsem si vymaloval v duchu to božské naše posezení. No, místa tu bylo dost, skoro až moc, ale po Kačence ani stopy! Kýho výra, co to? Jsa si jist, že jsou staří na pouti, nerozmýšlím se dlouho a jdu odhodlaně ke statku, vyjdu ze zahrady na dvůr, vrata zavřena, stáje zavřeny, nikde živá duše; dojdu ke dveřím do síně, ony také zamčeny. Teď ve mne hrklo; zaklepu, ono nic, po druhé, ono zase nic... už skoro bez dechu nahlédnu oknem do světnice... všechno prázdno, jako když ptáci z klece vyletí!

Zůstal jsem jako zpražený popruh. Po radosti , po dostaveníčku, po posezeníčku, po všem! Patrně přec jen ji vypáčili, chuděrku, s sebou na pouť -ti necitelní krkavci, ale že mi nemohla dát vědět? Aspoň dost malým znamením! Chvátám znova na zahradu ke hrušni, prohledám lavičku i každý suk na kmeni – po ňákém psaníčku nikde ani památky. Dopálen, že bych byl trhal celý svět zuby na kusy, smejknu sebou na lavičku; vtom bác, a zrovna vedle mne spadne zralá hruška, jen se rozstříkne. Shýbnu se po ní, jako máslo, nakousnu – inu, prachmilionská hruška, ta vám byla sladká; nejspíš jsem měl od samého dopalu hořko na jazyku. Jen jsem ji vycuc´ a už jsem se ohlížel po dalších. Však zatrolené hrušky, jako by se proti mně spikly: že čekám, nechce se zrovna sletět už žádné. Hrušeň je vysoká a silná jako starý dub, kámen nebo bidlo nikde není vidět a laskomin plná huba. Vtom si vzpomenu, že jsem zahlíd´ na dvoře u stáje žebřík.

I to bych byl blázen, abych si jednou u Šourků nedopřál; když ti vzali děvče, pobereš jim trochu hrušek, pomyslím si a hajdy na dvůr pro žebřík. Nemýlil jsem se: stál tam opřený do vikýře k seníku nad chlívem, a po zemi ještě plno senných strusek; patrně ještě než šli na pouť, shazovali seno, aby dobytek neřval hlady a nedělal panu představenému ostudu. Ve dvou minutách byl žebřík na zahradě, opřen o hrušeň a já na něm. To se česalo! Vždycky jednu do huby a pět do kapes.

Škoda, že ti hloupí krejčí nepomyslí nikdy na podobné příhody v lidském životě a neudělají člověku kapsy aspoň na půl měřice! Nu, co naplat, když nestačí už kapsy, nacpeme za ňadra, jako na luskách; i rozepínám si na ten dobrý oumysl vestu, když mně tu dorazí k sluchu nehorázný hlas:

,Holomku zlodějská, půjdeš dolů?!´

Kouknu – a div s hrušky nesletím po hlavě jako hnilička: tam ze dvora... tam z toho vikýře, u něhož byl přistaven dřív můj žebřík, tam řve starý Šourek, i napřahuje po mně toužebně pěstí a láteří, jako by ho bral na vidle, že nemůže dolů na mne! No neptejte se, jak jsem já za to moh´rychle dolů a jak jsem nechal žebřík žebříkem Šourka ve vikýři Šourkem a jen to sypal ze zahrady, hup přes plot a okolo humen domů, jako by mi hořela hlava. Zalezu do mlejnice a svalím se smíchy na pytle. On tedy zbyl doma na seníku a já mu odnes´ žebřík! Byl jsem si jist, že mne nepoznal, jinak by na mne křičel, jak to umíval: ,Vy duše plavajznická, Vokřále vokřálská´ -a ne: Holomku zlodějská!

Taky se mi vyjasnilo všecko ostatní: na dnešek popíjel obecní výbor s panem představeným na obecní útraty v hospodě do dvou hodin. Šourka patrně bolely dnes vlasy, poslal ženské na pouť a sám si zalez´vyspávat na seník; a už mne to zase popadlo v bocích; vzpomněl jsem si, jak sebou smítal v tom vikýři, jak mu asi bylo, starému držgrešli, když hledal očima zmizelý žebřík a spatřil ho na hrušni se mnou! A jaké tam ještě dělá v tom vikýři dílo, než se koho dovolá? Nebo snad navazuje povřísla a spustí se po nich dolů? V náramně dobré míře, jako by mi rázem zub byl otrnul, vrátím se do šalandy, kde hoši váleli karty o sto šest. Ani se mne hrubě nevšimli, jak byli do těch hříšných karet zabráni. Přísednu, dívám se, jak jim padá list, a koušu své hrušky, mysle si, až si dost pochutnám, že jim tu celou legraci vypovím.

Vtom se však otevřou dveře a do nich vrazí rozcuchaná hlava práškova a s roztaženou hubou a vyvalenýma očima; jak mne zhlídne, kluk rovnou ke mně:

,Pane Vokřál!´ spustí a nasadí si dlaň na sanici. ,Šourek vám hraje, jeje! Že jste mu odnes žebřík od seníku na hrušku, takže nemoh´ dolů. Že jste ho tam nechal a utek´, nato přiběh cikánský kluk a ukrad´ Šourkovi krmenou husu z kurníku a Šourek se na to musel z vikýřu dívat a nemoh´ se nikoho dovolat!´

Pro smích nemoh´ kluk dál, ale ve mně hrklo jako ve starých hodinách.
,A kdo mu to namluvil, že já jsem mu odnes´ žebřík?´ ptám se nesměle.
,Poznal vás po čepici, a kromě toho po fajfce, kterou jste tam nechal pod hrušní.´

,Já?´ Vjedu si bleskem do náprsní kapsy, a na mou duši...má porculánka s celým mým jménem v pekle.

„Hahaha! Tohle jste měl pěknou maděru!“ řechtala se celá šalanda.

„Hleďte, cucáci!“ usmíval se sebevědomě Vokřál, „takové verky na veverky jsme my dělávali, když jsme byli mladí a nedali jsme si pro to nohu za krk, když jsme přišli o holku i o fajfku a ještě musili hradit krmenou husu! Zároveň z toho však vidíte, pane otče, jak může odpolední spaní člověku škodit!“