Oko za oko, zub za zub

Bylo to na svatého Josefa zrána. Díky tomu měl nevyzpytatelným řízením osudu Pepík Kudrna zrovna v ten památý den svátek. Co asi letos dostane?

Práškuje přece již na lomnickém na čtvrtý rok, a to je panečku, ňáké slovo! Jako nikdo neví, co je láska, kdo to sám nezkusil, tak neví také nikdo, co je to být práškem, kdo se sám nezamoučil. Pepík aspoň byl by na to přísahal, že je očistec i s předpeklím proti práškovství med a máslo. Dřít se za všechny, snášet pro všechny a odnášet pohlavky za všechny – inu to je ňáká robota! A za to všechno pořád nijaké uznání! Kdyby mu paňmáma někdy nepodstrčila nějakou tu placku a kdyby někdy něco nekáplo od samomlečů – na mou věru, nestál by ten život ani za zlámanou grešli. Když měl loni svátek, co tu dostal? Od panímámy buchtu s mákem a od pana otce zlatník. To bylo všechno. A proč to? Inu, poněvadž ho ten „brouk“ stárek má v žaludku, protože ho stále vyhlašuje za toho nejvykutálenějšho nezbedu, jaký mu prý přišel do rány. Nevídáno pro trochu legrace! Aby si nesměl prášek ani zaskotačit, aby nesměl vyvést občas nějaké to vydařené čtveráctví!

Tak asi rozumoval Pepík v den sv. Josefa na lačný žaludek před snídaní. Dovedeme si jistě představit jeho oči, když kromě buchty a zlatníku dostal od pana otce k svátku dárek, jakého by se byl ani v nejluznějším snu nenadál -velkou tahací harmoniku- která byla sice už dávno nová, neboť hrával na ni již pan otec sám za dnů mladosti, ani příliš zachovalá, ale vždy ještě stála za správku a za vzetí. Pepík div že nedělal radostí kotrmelce. Ale jedva ji několikrát natáh´, už mohl tušit, jaký osudný dáreček to obdržel.

„Vždyť to neumíš ani vzít do ruky,“ byla první kritická stárkova poznámka. „Vždyť to má falešné tóny,“ shledával mládek.

„Závidí mi to,“myslel si Pepík a v duchu se jim smál. Zalepil si harmoniku, kde jí ucházelo dechu, a jak měl chvíli času, už seděl na pile nebo na vrbě u náhonu a cvičil se s trpělivostí rozeného muzikanta. Do týdne už uměl vyhrávat: „Na tý louce zelený“, Šly panenky silnicí“, „Ó Velvary“, „Okolo měsíce kola se dělají“.

Na každou písničku připadalo sice několik pohlavků z nemuzikální stárkovy ruky, který zhola nevěděl, kam pan otec dal rozum, „že tomu lenochu za všecko jeho skotáctví naštědří ještě takovou hračku“ atd., avšak Pepík nechal starého mrzouta bručet a pěstoval své hudební nadání s neúnavnou vytrvalostí dále. Po třech nedělích již začínal se spouštět na pochod z „Prodané nevěsty“ a nepochyboval ani dost málo, že přes léto zahraje na svou zlatou harmoniku „všecko“; - avšak člověk – umělec míní a takový stárek-omrzelec mění.

Jedné neděle odpůldne zpozoroval Pepík, že se stárek někam vytratil: nikdo nevěděl kam. Alou, tohle si pohraješ! Myslí si a už běžel s harmonikou přes lávku na ostrov, kde usedl na břeh mezi vrbami na pěkné místečko, vyhřáté jarním sluncem až milo. Zapáliv si doutník a svléknuv si kabát, začne Pepík hrát fortissimo svou nejmilejší: „Proč bychom se netěšili!“

Než právě je v nejlepším, když s největším důrazem si k harmonice zpívá: „Když nám Pánbůh zdraví dá!“ - zachrastí za ním křoví a …

„Kluku zatracená! Nenecháš člověka ani v neděli vyspat?“ hromuje tu stárek jako rozkacený ťopan.

Jako by chudák Pepík mohl vědět, že stárek spal zrovna na druhé straně za keřem, pět kroků od něho!

„To ti povídám,“ huboval rozespalý nepřítel umění dále, „nedáš-li mi s tou vrzanicí pokoj, tak ti tu harmoniku roztrhnu vejpůl jako herinka, až budeš moci po zemi sbírat klapky!“

V Pepíkovi hrklo jako ve starých hodinách. Znal stárka a věděl, že by byl takového nelidského činu schopen, jen by to kmitlo. Proto moudře spolk´, co měl na jazyku, a jen hleděl, aby byl s harmonikou z dostřelu.

Od těch dob nevycházel z trampot a úzkostí. Kdypak se mezi týdnem našla chvilka, aby si mohl odběhnout někam stranou, aby ho stárek neslyšel! Teprv když v neděli vytáh´ stárek paty, bylo pré. Ale on je pohříchu nevytahoval každou neděli, ba nevyšel ani nad splav na ryby, třeba se mu prášek dušoval, že tam viděl „takovéhle chlapáky“. Zkrátka: Pepík aby se byl před stárkem se svou harmonikou skrýval jako hříšný Adam se svým ohryzkem.

Ani ve spaní nemíval pokoj. Zdálo se mu, že stárek našel harmoniku v jejím úkrytu, jak vytáh´ kudlu a s ďábelskou rozkoší z ní vylupuje klapky, jak ji kuchá a vyvrhuje jako jelena – až se Pepíkovi duše svírala a on zpocen se protrhl z hrozného snu. Pak hned příštího rána ukryl harmoniku před stárkem ještě na tajnější a bezpečnější místo.

Než dělej co dělej, nikdo neujde svému osudu! Ani Napoleon, ani harmonika.

Přijel do mlýna starý mleč se synem, jenž se z dlouhé chvíle s Pepíkem počal kamarádit. Čemu šlak nechtěl: kamarád dovedl hrát na harmoniku! Slovo dalo slovo, Pepík se chtěl pochlubit svým nástrojem i kumštem před znalcem, přinesl harmoniku, a -šelma od kosti- namluvil stárkovi, že ji ten selský synek chce koupit.

„Zaplať Pánbůh, dej mu ji jen zdarma a ještě sebe nádavkem!“ povzbutoval stárek a snášel trpělivě tu vrzanici, která by ho byla jinak vyhnala z kůže.

Tak se Pepíkovi vydařila švanda jen což, a zcela bezstarostně se tentokrát ubíral k večeři, ačkoliv schoval harmoniku jen tak halabala na lehčidlo. Vždyť stárek myslil, že je prodaná. Nu ano, myslil, a právě proto mu ani na mysl nepřišlo, že by ji Pepík skryl na lehčidle. Slovem: mezi tím, co si Pepík v čeledníku loupal asi sedmý nebo devátý brambor, napadlo stárkovi u čtvrtého nadlehčit, vzepřel se o lehčidlo, vtom křup a... „Kýho čerta to tam kviklo?“ Vzal kahanec, posvítil si a začal se chechtat, až mu skákaly slzy do očí: tam leží na padrť rozmáčknutá harmonika, že vypadá jako pokrutinová placka.

To kviknutí bylo jejím labutím zpěvem, jejím posledním slovem na tomto světě.

Je třeba vypraovat o tom, jak bylo Pepíkovi? Jak při těch třískách, cárech a klapkách své umučené harmoniky přísahal stárkovi pomstu?

Jenže, jak to obyčejně bývá, nechtělo chudákovi dlouho nic chytrého napadnout, a když napadlo, zase všelijaká připitomělá náhoda mu zbryndala celý krásný plán.

Už byl Pepík neukojenou mstivostí tak užrán... když mu tu pojednou vysvitlo sluníčko naděje. Stárek totiž, ten starý kozel, ten mrzout, ten – darmo mluvit: zamiloval se do slečny Pepičky z fary, také již rozumnějšího stvoření, a bral to nějak hákem, jako by věděl, že má co dohánět.

„Jářku,“ pravil Pepík pro sebe, „v lásce je každý slepý a hluchý tetřev, toť by v tom byli všichni čermáci, abych mu ani teď nestřih´ na frak!“

Číhal nyní jako kocour po každém stárkovu vrtnutí, až se dočíhal, ne myšky, ale báby-poslice s krabicí z Prahy.

Pepík okamžitě tušil, co ta krabice znamená. Vždyť zítra bylo opět sv. Josefa a tedy divným řízením osudu netoliko jeho svátek, ale i stárkovy slečny Pepiny.

„Co se zubíš?“ osopil se na zevlujícího práška okrabicovaný stárek.

„To je pro mne nová harmonika, viďte?“ odpověděl mu šibal a už byl v prachu. Tak se aspoň stárek domníval; ale zatím se díval poťouchlý Pepík skulinou, jak stárek, zamknuv se v šalandě, vytahuje z krabice nábožně slaměný ženský klobouk, plný květin a fáborů, jak si jej s blahým úsměvem prohlíží, ba i na tu svou plešatou hlavu nasazuje a do zrcátka se dívá, jak mu potom rychle úsměv mizí, když rozevře doklad kolik má zaplatit, potom nepoměrně honem skládá opět klobouk do krabice a rozhlíží se, kam by jej před nepovolanýma očima ukryl do zítřka. Není v šalandě jiného úkrytu kromě pod postelí stárkovou. Tam skládá krabici hodně hluboko, aby ji nebylo ze žádné strany vidět. Avšak Pepík již viděl všechno; a kdyby si ho byl povšiml, jak se krade po špičkách ode dveří, na těch jeho jiskrných kočičích očích by vyčetl, že mu hraje v hlavě nějaké kromobyčejné taškářství.

Večer, když všichni odešli do čeledníku k večeři a v šalandě nebylo živé duše,mihl se tam Pepíkův stín u stárkovy postele, asi čtyřikrát cosi luplo a hned nato se prášek vytratil ze šalandy, jako by ho vyfouk´.

Ten den šel stárek spat dosti pozdě. Před ulehnutím si ještě prohlíd´ boty, zdali mu je Pepík řádně vyleštil, pak vytáh´ fotografii své Pepičky, a když se na ni dosti nadíval, vlezl pod peřinu, aby se na tu zítřejší gratulaci náležitě vyspal. Pojednou se rozlehla šalandou rachotící rána, až se všichni vytrhli ze spaní a hned nato se ozval stárkův výkřik: „Šmarjá Josef! Světlo!“

A poznovu to zarachotilo, jako by se bořil barák a stárek znovu křičel:“Udělejte světlo!“

Udělali a co viděli. Celá stárkova postel byla v rozvalinách a stárek se hrabal z jejich hlubin. Ale nemá ani pokdy, aby zaklel. V divokém chvatu odhodil svrchnici, slamník doprostřed šalandy.

„Pro pět ran, snad není nikdo pod postelí?“ trnul mládek.

Však místo odpovědi vytahoval stárek zpod prkének na padrť rozmlácenou krabici a z něho na placku rozmáčknutý ženský klobouk!

Myslím, že není zapotřebí vypravovat, jaké dělal stárek dílo.
Pepíkova harmonika byla pomstěna.