Veselka o Matěji

Na prostranném avšak trochu rozcuchaném dvoře Kubánkova mlýna v Komárově zapřahal svátečně vystrojený kočí pár statných vraníků do „panských“, totiž žlutě natřených a důkladně houněmi vystlaných saní.

„To věřím, to se Matěj směje, když si na svůj svátek vyjede na svatbu...“ škádlila ho na zápraží děvečka Anča. „To si tam proskočíte, co?“

„Leda bych byl takový blázen, jako jste vy,“ zsbručel v odpověď, nadívaje se do svého starého, ale teplého kožichu.

Vtom vyšel ze mlýna pan otec Kubánek, teprv v důkladném kožichu a s černou astrachánkou na hlavě, veselý jako vždy, za ním paňmaminka, ale jen v domácí kacabajce, nevypravena na cestu. Ještě ouhledná a statná čtyřicátnice, vtělené zdraví. Proč nejela s ním na svatbu své vzdálené, nevlastní neteře? Vždyť není do Líbeznic tak daleko, za hodinu jsou tam a mráz taky není zrovna tak tuhý?

Inu, ženský – vrtoch, za nímž vězí tajemníčko před mužem.

Doneslo se jí po „stafetě z Babína „ (jak pan otec klepavým babám přezdíval), že bude pozván na svatbu také modřínský doktor Cibulka, někdy -před osmnácti lety, její- „první láska!“ Ostatní byly mezi tím. Nevěrník, tehda ovšem ještě kudrnatý student, po dvoje prázdniny přísahal jí při měsíčku lásku a věrnost až za hrob; ale potom, po promoci, už přestával přijíždět i psát, až nakonec z něho vylezlo, že bohužel ještě dlouho nemůže pomýšlet na založení vlastního rodinného blaha, jelikož z praxe nic nekouká, pročež jí vrací slovo, aby darmo nečekala a snažila se zapomenout jako se snaží on atd.

Mohla by se „s tím člověkem“ nyní sejít, tam se bavit snad vedle jeho „znejmilejší!“ na hodech sedět u jednoho stolu? Ne, za celý svět ne! - A proto si už třetí den stýská naše papímáma na reuma v nohou a chodí v papučích, že se nemůže do botek obout a všechno mazání „Kvizdovým fluidem pro koně“ a všechno domlouvání starostlivého pana otce nic platno. Ráda by, ale nejde to, musí zůstat doma.

Škoda! Zato ale posílá nevěstě pěkný svatební dárek, porculán, k němuž přibalila své nejvřelejší blahopřání, a klade to panu otci pečlivě do saní a na srdce, aby se nerozbilo. Pak ještě hlavní věc: vzít s sebou vratiče! O desáté večer nejdýl ať je zase ve zdraví doma, že ho bude očekávat s černou kávou, sice se budu hněvat nadosmrti.

Rozumí se, náš pan otec slibovat jako ministr, zabalil si nohy do houní a hroziv se, že už bije devátá, pobídl Matěje, aby jel, jako když hrom bije.

„Jsou bez starosti, za hodinku tam jsme!“ ujišťoval Matěj, dal spánembohem paňmamince a už jeli.

Také dojeli včas. Teprve k jedenácté se šlo do kostela; Matěj však zajel se sáněmi do zájedního hostince, kde už byla hromada saní neboť svatebčanů bylo sezváno z široka daleka jako na tábor o pouti. Po oddávkách, beze všeho dalšího neštěstí slavně odbytých, hrnuli se svatebčané opět do statku Vostřebalových, kde se svatba strojila; měli tam v prvním patře hodně velikou jídelnu, hotový sál, nicméně sotva stačil pojmout to množství hodovníků.

Konečně se přece všichni kolem ohromné tabule šťastně sesadili a po polévce začalo vzájemné seznamování.

Náhoda tomu chtěla, že náš pan otec našel místo zrovna vedle sobě dosti podobného, jenže o něco mladšího žoviálního pána se zlatým skřipcem, který se mu představil jako doktor Cibulka z Modřína, který byl opravdu mile překvapen, když zvěděl, že má čest poznat veležertovného, bodrého pana otce Kubánka z Komárova, o němž už dávno slyšel toliko samou chválu.

„Opravdu?“ divil se náš pan otec. „Jak jen se tam mohou lidé mýlit! Jen aby to nedopadlo se mnou jako s tím veleváženým a všeobcně milovaným obecním starostou v Přezdělově. Přišel ho navštívit přítel z daleka. Starosta nebyl doma a starostka si stýskala, kterak je chudák táta přetížen tím starostenstvím, jak do noci leží v těch lestrech, co mu to dá počítání a hlavy mutýrování a nic z toho!

,Tak proč to drží,´ divil se přítel.
Starostka se usmála: ,Jen pro tu hodnost, pro tu čest a vážnost v obci.´
Přítel odešel do hospody. Tam se hádala hromada sousedů, takže si ho ani nevšimli, a on poslouchal:
,Není většího šibala nad našeho starostu!´
,Kujón znamenaný!´
,Ten lump zlodějská přivede obec ještě na mizinu!´
,Darebák, že mu není rovno!´
,Čert nám ho byl špibuba dlužen!´
,Ale až to na taškáře jednou praskne!´
Inu, hůl by v té ctnosti mohla stát.“

Doktor Cibulka se kuckal smíchy a od té chvíle se panem otcem tak skamarádil, že po celou hostinu až do večera se bavil skoro jen s ním; a rovněž našemu panu otci se hovorný a vtipný doktor nemálo zalíbil, takže ho zval, aby si v létě udělal do Komárova s celou rodinou výlet, že dětičkám se jistě bude v mlýně líbit. Přišla řeč na děti,oba si libovali, že už to mají z nejhoršího vypiplané, ale jakou to dá teď teprve starost, když to dorůstá, kluci jako holky, člověk aby na to měl bankál.

„Ale dobře pro ně, že ho nemáte!“ prohodil pan otec. „Nic by z nich nebylo.“

„To máte pravdu,“ notoval mu doktor. „Děti, které mají od malička všeho hojnost, málokdy pak v životě bývají šťastny. Jsou nabaženy a přesyceny, jako budeme tady dnes pomalu my.“

„Ono je to s tím lidským štěstím vůbec pošpatnělé, jak už Havlíček povídal:
Máš-li málo – brkáš,
máš-li mnoho – frkáš,
máš-li se jen tak, tak, tak,
spokojen nejsi nikterak.“

„A proto nejlíp, brát ten život, jak se kultálí, a vždy za ten veselejší konec; buď se to dá napravit, tak to napravme, nebo se to nedá napravit, tak to nechme běžet a nekažme si proto darmo humor, který je krom zdraví a rozumu tím nejvzácnějšímm darem od Boha.“

K té zdravé životní filozofii dospěli oba naši stolovníci svorně za cinkotu vinných skleniček a utvrzovali se v ní od přípitku, zatím co mladší část společnosti se již vytrácela k tanci do hospody.

„Nic platno,, musíme se taky zvedat,“ upomenul náš pan otec rozhovořeného doktora Cibulku. „Nevěsta si musí o své svatbě se ženichem přece proskočit.“

„Ba, pravda!“ plácl se doktor do čela a omlouval se nevěstě: „Promiňte, my staří kocouři tuhle s panem otcem bychom předli pořád pryč, my už zapomněli, že hlavní věcí o svatbě je taneček.“

A tak se zvedli všichni k muzice do hospody.
„Ale jen na chvilku,“ ohrazoval se předem pan otec, „já mojí slibil, že se vrátím do desíti.“

„Vždyť já také, a mám to přes hodinu domů...“ souhlasil doktor. „A že jste nevzal ctěnou paňmaminku s sebou?“

„Těšila se, ale před třemi dny ji chytla reuma do nohy, takže ne a ne se obout.“

„A moje,“ vpadl mu do řeči doktor, „totéž.“ „Jako by se obě domluvily. Dával jsem jí aspirin, ale nic platno, neulevilo jí to, musela zůstat doma.“

Tak došli v sebe zavěšeni k hospodě a sháněli se tu po svých kočích. Našli oba ve formance, jak se drželi okolo krků a prozpěvovali: „Nepudeme domů, až ráno!“

„A vy jste se zřídili“ spráskl pan otec ruce. „Matěji, za půl hodiny zapřahat, jedem domů.“

„A vy také.Matěji!“ houkl na svého kočího doktor Cibulka. „Už nic nepít, leda černou kávu, sic uvidíte! Za půl hodiny ať jsou saně připravené.“

„Prosím, žádná starost,“ omlouvali se oba opilí, „ale když slavíme dnes oba dva svůj svátek! Já Matěj, on Matěj, to se tak hned nestrefí, hahaha!“

Hospodskému bylo přikázáno, aby jim už nenaléval, než jen černou kávu, ale bez rumu, a přiměl je po chvíli, aby šli zapřáhnout.

„A co my si dáme?“ptal se doktor Cibulka pana otce Kubánka, když se dostali nahoru do sálu, kde se podlaha otřásala dusotem tancujících. Po víně neměli chuť na pivo a zastudit si žaludek sodovkou na cestu nočním mrazem se také nedoporučovalo.

Vůkol se pil samý punč a voněl tak libě.

„Zkusím to také,“ rozhodl se pan otec, a doktor, když ho okusil lžičkou, si poručil rovněž sklenici punče. Sotva ji však dopil, stal se nějak zamlklým.

„Co je vám? Jde na vás spaní, doktore?“
„Jde. Jako by to na mne hodil. Neměl jsem tu punčovinu pít.“

„No, co se dá dělat! Máte parádní kožich a také astrachánku přes uši, můžete si tedy bez bázně při jízdě zdřimnout.“

„To mohu, ale přece bych nerad... je už zapřaženo?“

Vyslaný číšník po chvilce oznamoval, že už je. Doktor se tedy měl k odchodu. Náš pan otec se chtěl také zvedat, jen co dohrají tu jeho zamilovanou polku z „Prodané nevěsty“. Však doktor, div už neusínal vstoje, děkoval za jeho doprovod; vždyť prý jede v jinou stranu. A tak se tedy srdečně rozloučili, slíbivše si obapol brzkou návštěvu...

„Ták,“ libovali si přátelé a známí, přisedajíce k našemu osamělému panu otci, teď bychom si mohli hodit preferanc, co?“

„Ale kdež, vždyť jsem už také na odchodu domů, máme devět a dole stojí koně v zápřeži!“ vzpíral se pak otec.

„Tak se vypřáhnou,“ sváděla rozjařená party starousedlíků a pan otec měl co činit, aby se jim ubránil.

„Tak jen jednou kolem,“ svolil konečně, „opravdu jen jednou, než vypiju tu sklenici čaje.“

Dobří přátelé doufali, že toho bude víc, jen co se pan otec rozehraje; ale nebylo než dvakrát kolem. Ten čaj ho vzpružil. Zvedl se, dal všem rozhodně sbohem, vjel do kožichu a hajdy dolů k saním, na nichž zachumlaný Matěj blaze spal. Pan otec koukl na saně a na koně a zvolal udiven:

„To nejsou moje saně, Matěji!“ a zatřepal chlapiskem, že se rázem protrh´ z dřímoty.
Hrome, vždyť to však také nebyl jeho Matěj!
„Kde je můj Matěj? Kde jsou moje koně a žluté saně?“ rozkřikl se pan otec už polekaný a běžel do dvora na podomka. Ten však koktá:
„To jako ty žluté saně, s těmi rappy? No, s těmi už odjel před hodnou chvílí komárovký mlynář domů.“
„Jakpak odjel, když tu stojí, k sakru!“

Co teď? Čekat zde na doktora, až se vrátí z bludného výletu? Žena zatím doma uschne úzkostí. A svěřit svůj vaz tomu zpitému Matěji, který za pět minut jistě usne jako dřevo a sletí z kozlíku jako snop?

Po chvilce rozmýšlení se náš pan otec rozhodl. Nechá Matěje v saních spát spánkem spravedlivého a sám se ujme opratí! Vždyť to snad ještě nezapomněl.

A tak asi o půl desáté v noci za potlesku svatebčanů odjížděl dopálený pan otec Kubánek z líbeznické svatby na cizích saních a cizími koňmi do svého milého Komárova...

Co se tam asi mezitím dálo? Dojel tam doktor Cibulka s napitým Matějem ve zdraví, nebo sletěli někam do škarpy? Noc byla k tomu tmavá dost, ale naštěstí koně znají cestu... a dodejme, že mlynářův Matěj nebyl tak namol jako Matěj doktorův, aby nevěděl o světě. Nebyl by snad dovedl vyslovit „popel“, ale opratě nepustil a přese všechno klímání z kozlíku nespadl.

Zato náš unavená doktor jedva dosedl do saní, již usnul, a spal celou cestu, zachumlán do kožichu jako svišť.

Zatím panímaminka v komárovském mlýně, poslavší děti na kutě, očekávala od půl desáté s rostoucí netrpělivostí svého muže. Co jí toho asi napovídá, jak vypadal ženich a kdo tam všechno byl a nebyl, a jak to bylo veselé; ponocný již odtroubil deset a saně ještě nebylo slyšet.

Rozčilena popocházela od okn k oknu, vyhlížela do tmy a naslouchala.

Konečně zaslechla rolničky. Jsou tu! Přehodila přes sebe silný šátek a se svíčkou vyšla muži do průjezdu vstříc.

Ale co to? Nějaký mužský se tam hlasitě hádá s Matějem; Matěj mumlá, mužský se ptá, kde to je, to není hlas jejího muže...!!!

Polekána vykoukla tedy se světlem z vrat, ale div nezdřevění. Před ní vyvaluje oči z kožichu její někdejší... milenec. Valně ovšem povetšelý a otylý , ale přece jen on, a z jeho vyvalené tváře je vidět, že ji on také poznává...

„Co se stalo? Kde je můj muž, pane doktore?!“ vykřikla první ona.
„Vašeho pana manžela nepotkala žádné nehoda, ale mne.“
„Jak to?“

„Hloupost, velikou hloupost jsem provedl, ctěná paní mlynářko. Vlezl jsem omylem ve tmě v líbeznické návsi do vašich saní, místo do svých, váš nalíznutý Matěj si toho nevšiml a dovez´ mne místo k nám do Modřínova, až sem k vám...“

„A kde jste nechal mého muže?“

„Ten ještě seděl na sále, ale říkal, že za chvilku také pojede domů, vsedl asi omylem zase do mých saní a tak ho zase můj Matěj nejspíš dovezl k nám! Budou už asi teď také doma.“

„Ne, tohle svět neviděl!“ zahořekovala všechna ustrnulá panímaminka. „Tak aby Matěj obrátil a jel pro něho, nemyslíte? Pojďte však dál, pane doktore, zde to táhne...“
„A vy máte reuma...“
„Od koho to víte?“

„Od vašeho pana manžela. Bavili jsme se spolu celý boží den až do teďka a mile jsme se spřátelili. Přeji vám štěstí k tak výbornému muži.“

Podával jí ruku a ona mu podala svou.
Vešli do světnice, doktor se vybalil z kožichu a teď nastala „válečná porada“.

„Nebojte se, nic se mu nemůže stát. Moje koně jdou jako jehňata. Jak to skončí, ptáte se? Buď tak nebo onak, ale vždy dobře. Buď zpozoruje pan otec, že ho Matěj neveze ke Komárovu, pak dá obrátit, a za nějakou hodinu jsou zde; anebo toho nezpozoruje, Matěj s ním dojede až k nám a pak sedí váš manžel u nás proti mé ženě zrovna tak, jako tu sedím já. A nic mu neschází jako mně.“

„Ale co si vaše paní pomyslí, vždyť ho nezná...“
Doktor se nemohl zdržet smíchu.

„No, v první chvíli ovšem, to bude v Jiříkově vidění. Ale pan otec má takovou přesvědčivou výřečnost, že jí několika slovy vysvětlí všechno. Pak ho ona pozve dál do bytu jako vy mne, posadí si jej proti sobě, jako my tu sedíme a budou se radit, co počít.“

„A co myslíte, jak se uradí?“
„Moje si sotva bude vědět rady a pomoci. Ale pan otec je moudrý muž a proto myslím že řekne:

,No, teď v noci se nedá nic podnikat. Máte v obci nějakou hospodu? Tam půjdu jednoduše na nocleh a zrána mě dáte dovést domů.´

„Ale moje, jak ji znám, řekně: ,Pane Kubánku, my máme pokoj pro hosty, jenže není vytopený, je-li vám libo, přenocujte u nás.´ Na to váš manžel přistoupí a...“

„Ne, ne, na to můj nepřístoupí!“ odpověděla živě mlynářka. „On ví, jak ho mám ráda a že bych samou úzkostí celou noc oko nezamhouřila. Kdyby si měl najmout čerstvé koně, najme si je a přijede!“

Doktor se na ni okamžik zahleděl a potom se jako v rozpacích zamyslel.

„Tak tedy ještě chvíli posečkám,“ řekl. „Přijede-li ,můj povoz... Jinak bych byl nucen požádat o váš...“

„Hostinský pokoj? S radostí! Máme ho také nevytopený.“
„Nikoliv, nýbrž o váš povoz. Moje by také uschla úzkostí.“
„Ach tak, ale pak snad přijmete trochu černé kávy? Chystala jsem ji pro svého muže...“
„To ano...“

Vtom se ozvaly před mlýnem rolničky. Oba vyskočili a pospíchali se světlem ke vratům.Mlynář je tu!

To bylo radosti, jak by se sto let neviděli. Teď teprve doktor poznal, jak umí být mlynářka veselá. Hlavní starostí bylo nyní vzkřísit Matěje v saních. Doktor ho ohledal a když viděl, že nemá omrzlý nos ani uši, byl úplně spokojen.

„Nechám ho spát, hnipu, a dojedu si domů sám, jak vy jste jel, pane otče.“
„Ale ještě jeden šáleček pro zahřátí, ano?“
„Prosím!“

A za chvíli nato loučili se Kubánkovic manželé s bodrým doktorem jako se starým milým přítelem...Ještě na saních si doktor Cibulka vzpomněl a vytáhl z kapsy u vesty něco pro panímaminku: tři prášky aspirinu na to reuma.